Florian

Současný svět žije přítomností a v jeho všeobecném zrychlení, nadšení pro spotřebu, v zániku tradic či utopických vizí, lze dokonce podle Gillese Lipovetskyho vysledovat dílčí naplnění Orwellovy představy civilizace „věčné přítomnosti“ bez minulosti a budoucnosti.

Jedním ze symptomů této diagnózy je i zaujetí sportem, který současná společnost pasovala téměř do role nového náboženství. „Bůh je mrtev, dnešním náboženstvím je sport“.[1] O této tezi jsou dnes ochotní diskutovat nejen sociologové, ale i duchovní autority, přičemž je zřejmé, že tohoto privilegovaného postavení sport dosáhl i proto, že je vlastně věrným zosobněním ambic současné společnosti zaměřené rovným dílem na výkon i zábavu. Na první pohled bychom asi jen stěží hledali něco tak protichůdného. Na jedné straně sport, jako naplnění pomíjivosti a kouzla okamžiku, na druhé, náboženství a jeho metafyzický příslib lepších zítřků. Sport má ale schopnost nahradit náboženství i proto, že se také v určitých principech shodují. Předně je to jejich schopnost generovat hrdiny – ať už jsou to rekordmani či mučedníci – s nimiž se může jedinec identifikovat, protože za něho „bojují“ nebo se za něj „obětovali“. Sport i náboženství také provází obdobný systém symbolů a rituálů, s jejichž pomocí jsou schopni probouzet kolektivní identitu. A konečně, společný je jim v nadsázce i manichejsko – idealistický základ. Na rozdíl od toho našeho totiž reprezentují víceméně srozumitelný svět, v němž „dobro“ soupeří se „zlem“, a v němž platí jasná pravidla, jejichž porušení se přísně trestá.

Projekt Libora Novotného oba světy spojuje. Jeho podstata spočívá v osazení konstrukce basketbalového koše v bezprostřední blízkosti pozdně barokní skulptury sv. Floriana na Masarykově náměstí v Ostravě, tak aby jeho obroučka suplovala roli chybějícího nimbu světce. Pro někoho vtipná hříčka, pro jiného možná trochu provokace. Podobné pokusy o dobovou aktualizaci náboženského motivu mají ale poměrně dlouhou tradici. Jako srovnání se například nabízí slavné dílo Roberta Campina Madona před krbovou zástěnou (kol. 1430), kde Mariinu svatozář pro změnu supluje proutěný výplet krbové zástěny. Intervenci Libora Novotného lze proto v nadsázce chápat i jako dědice toho typu výtvarné tradice, pro niž je prolínání sakrální a světské sféry typické, a v níž jsou transcendentální hodnoty vědomě konfrontovány reálnou skutečností ve smyslu latinského hic at nunc (tady a teď). Využívá totiž de facto tytéž postupy, které uplatňovali nejen vlámští realisté první poloviny 15. století, ale také italští protorenesanční mistři či barokní naturalisté v čele s Carravaggiem. Už tehdy se biblické a hagiografické výjevy zasazovaly do současného kontextu především proto, aby bylo dosaženo jejich aktualizace a jevily se tehdejším divákům přitažlivější a srozumitelnější, byť třeba za cenu dílčího zesvětštění.

Novotného intervence je přirozeně prosta potřeby šířit jakékoli duchovní poselství a nijak výrazně neakcentuje ani památkářské či kulturně-historické hledisko. Oba kódy, tedy, jak ten náboženský, tak i ten, vztahující se k současné modle sportu, mísí spíše v postmoderním duchu, zbavené původních významů. Nakonec tak možná nejvíc vypovídá o statutu samotného umění, jež hraje v současném životě podobně marginální roli jako náboženství. Trochu podvratně lze totiž kalkulovat i s tím, že si ji mnozí mylně vyloží jako součást aktuální kampaně Ostrava – Evropské město sportu 2014.

Libor Novotný (*1979) je absolvent Fakulty umění OU, kde v současné době působí i jako asistent Ateliéru kresby Josefa Daňka. Již během studií se vyprofiloval jako autor intervencí do veřejného prostoru. Zpočátku jejich podstatu tvořil sémantický základ, neméně důležitá však byla i formální artikulace konkrétních textových sdělení, při které mohla sehrát důležitou roli i Novotného ateliérová zkušenost u Eduarda Ovčáčka. Autorova záliba ve vytváření překvapivých stimulů divácké pozornosti šla ruku v ruce s jeho zájmem o procesuálnost a efemérnost uměleckého díla, jež je zvláště ve veřejném prostoru vystaveno různým, více či méně předvídatelným faktorům. Fascinace těmito procesy jej nakonec přivedla k nápadu provozovat „outdoorovou“ Galerii Kaluž (spolu s Janou Zhořovou), v jejímž názvu se odráží základní limity a specifika, s nimiž se musí každý z vystavujících vyrovnat. Ačkoli se práce s textem Libor Novotný ani v následujících letech nevzdává, je zřejmé, že směrem k současnosti začíná být postupně vytěsňována jinými výrazovými prostředky, jako je video či instalace. I nadále si však jednotlivé realizace uchovávají příznačně subverzivní a někdy až komický charakter. Libor Novotný je spoluorganizátor ostravského festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka.

[1] Bohumil Kartous, Bůh je mrtev, Dnešním náboženstvím je sport :), Britské listy, 20. 4. 2004, http://blisty.cz/art/17771.html