Filip Černý – Čtyři denní doby

Filip Černý ve své malbě dlouhodobě projevuje smysl pro neustálou aktualizaci tradičních výrazových prostředků. Autorova vitální povaha se propisuje do zacházení s malířskou iluzí, která si na základě podnětů nové vizuality, spojené především s reflexí elastického digitálního obrazu, hledá jinak definované předobrazy. Černý pracuje s přetvářením „osvědčeného“ tvarosloví a redefinuje tradiční vztahy uvnitř obrazové skladby. Základní prvek iluze – prostor obrazu – buduje zpravidla kontrastem mezi efemérními skvrnami (airbrush), které vznikají nekontaktně, šablonou vymezující stylizovaný obrys a mezi zásahy štětce nesoucího fyzicky přítomnou hmotu barvy (a odraz světla). Vlastní „prostor“ iluze lze tímto způsobem podle potřeby regulovat (zplošťovat) i stupňovat (prohlubovat). Obraz je od počátku záměrně konstruován jako umělá realita odkazující na původní věcnost, od níž se však zároveň vzdaluje a osvobozuje. Zároveň tak obraz v obecné rovině demaskuje iluzornost retušujících metod a postupů při účelové manipulaci s vizuálními reprodukcemi (např. s reklamní fotografií).

Autor si za dobu svého působení na české umělecké scéně vytvořil svébytný prostor pro obrazový experiment, jehož horizont postupně naplňuje. Podstatné je, že s formální proměnou malířského přístupu se transformuje také rovina samotné obrazové sdělnosti. Tomu, co je spatřené, pozměňuje autor dešifrovací úběžníky. Věcnost a figurace tu není v pravém slova smyslu demontována, neboť tento pojem se váže k pocitu fyzické přítomnosti, k její materializaci a deformací, což v důsledku asociuje modernistický kontext. Věcnost v obrazech Filipa Černého prochází spíše jakousi řízenou technologickou „de-materializací“. Odhmotněním. Vytrácí se. Stává se neskutečnou. Efemérní. Tekutou. Přízračně snovou. To ovlivňuje i logiku obrazové skladby. 

Ocitáme se uprostřed světa nejasných kontur, záhadných alogických pseudo-prostorů, ve světě vizuálních nápovědí, podprahových emocí a nálad. Lidský zrak tu reaguje na podněty, které, jako umělé konstelace, prošly několikanásobným odvozením (prefabrikací). Nejednoznačnost toho, co obraz ukazuje, odpovídá míře vzdálenosti od banálního světa všednosti s jeho fyzickou a psychickou zátěží. Filip Černý pracuje s osvobozeným scénářem, který umisťuje do vizuálně komponovaného bezčasí. Vyjímá prvky z jednoho světa, aby je vložil do jiného. Tuto transpozici lze interpretovat jako analogickou k tomu, co vytváří digitální kultura v tzv. postmediální situaci. Křížením heterogenních vizualit (a kontextů) se otevírá nový horizont vnímání a zároveň za oponou sjednocující, homogenní malířské iluze živě operují spektakulární (rozuměj „předpřipravené“) děje.

Vyšehradská výstava nazvaná Čtyři denní doby už svým názvem reviduje všudypřítomné automatismy v zrychleném vnímání podnětů. Aluze na notoricky známou Vivaldiho hudební tetratrologii, která se paměti nabídne jako první, se také ihned zadrhne a zkomplikuje (ne roční, ale denní doby!). Vztah nastolený malířem tematizuje souvislosti mezi světem reálného (měřitelného) času a mezi stavem bezčasí. Den jako možnost volby. Sestavování ideálního dne v ideálním prostoru (pokoji) se postupně proměňuje na náhodné vstupy, zcizené, nepatřičné pohledy obsahující a integrující v sobě intimitu okamžiku „před vyrušením“, tj. před vlastní interakcí mezi pozorovacím subjektem a pozorovaným objektem. Lidské oko, jako aparát, snímá a registruje proměnu ženského aktu (odvráceného tváří od diváka). A na této opakující se námětové sekvenci pozorujeme vlastní plynutí dne, potažmo uplývání času. Opět se tak děje v inscenovaném prostředí dematerializované věcnosti, která souzní s plíživě se vkrádající atmosférou „bezčasí“, jež postrádá veškerou kauzální linearitu (jako v klasickém scénáři), pouze ve své intenzitě trvá. Opakovaný motiv zrcadla a zátiší v obrazech je zpřítomněním paralelního momentu intimity, který vrhá vedlejší pohled na náhodné, dočasně ustavené, „věcné“ konstelace, které i v odvozeném stavu zrcadlí stíny skutečného času. Z reality k nám doznívá její ztišené vizuální echo. Vlnky drobných emocí a spontánních automatismů štětce v malých obrazových formátech aktů vyvažují směle konstruované abstrahující plány distančně komponovaných obrazových celků. V šálcích s kávou se zrcadlí komprimace barvy, vůně a času tvarující obrysy rituální pauzy. „Coffee time“ přece není nakonec ničím jiným, nežli civilizačně sublimovanou touhou po klidném setrvání „mimo čas“. Ať už se tento slastný okamžik dostaví – v jakékoliv podobě – za den jednou, dvakrát, nebo třeba čtyřikrát.    

Petr Vaňous