Ondřej Maleček David Pešat Vladimír Véla

1. 10. 2013  - 30. 10. 2013 

Výstavy

Galerie Caesar

Horní náměstí 583 – radnice, 772 00 Olomouc

po–pá 9–12, 12:45–16 h, so 10–12 h

+420 585 225 587 galerie.caesar@email.cz http://galeriecaesar.cz

Výstava tří mladých autorů pražské umělecké scény navazuje na jejich první společné vystoupení, které se uskutečnilo v pražském Topičově salonu na přelomu let 2011-2012. Výstava tehdy nesla strohý název EX, rezonující s charakterem prezentované, na gestu založené malby.
„Exprese“, kterou jsme si navykli vnímat jako historický termín, lze nahlížet také přeneseně jako neustále aktualizovaný nástroj uměleckého výrazu opakujícího se v každé generaci, neboť jsou s ním spojeny určité konstantní znakové skladby a na ně navázaný způsob a povaha výrazové reference. Přežívá-li pojem, pak se ale zákonitě mění způsob jeho naplňování. Pojem se tím významově posouvá ze svých ustálených hranic a v kontextu nových podmínek ožívá jinými možnostmi. V případě obrazů Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély jsme daleko od programové estetiky meziválečných avantgard i od rychlé, kritické „novo-divoké“ malby Německa 80. let. Právě moment odpolitizování obrazu je charakteristický pro tvorbu představované malířské trojice, neznamená však žádnou „jednorozměrnost“.
Všichni tři umělci tematizují samotné utváření obrazu. Pro toto „utváření“ je hledáno opodstatnění v nutkavé potřebě vývojové a cyklické „realizace“, která se neustále odvíjí a směřuje kamsi za horizont. Autor se stává vykonavatelem nekončícího rituálu. Je vypravěčem mýtu, jehož přesnější obrysy si uvědomuje až při vykonávané práci, v aktu tvorby a v následném pojmenování toho, co se rodí. Vznikající obrazy mu napovídají ty další.
Lecos na obrazech sice není, ale „není“ to na nich ve smyslu holanovského paradoxu. Slovo, které asociuje negaci (není), uvozuje naopak to, co je – manifestované vědomí situace a rozhodnutí: „Není lhostejné, kde právě jsme.“, začíná jedna z Holanových krátkých básní (Není) ze sbírky Bolest. Není tedy „není“ jako „není“. A tuto významovou rozmanitost v diferenci slov, pojmů (exprese) a jejich proměnlivé syntaxe je třeba uchovat, abychom si byli vůbec schopni volit – prostřednictvím rozporů a jejich překonáváním – vlastní cestu, tak jak to činí dotyční umělci prostřednictvím svých děl. Neboť i obraz promlouvá svou specifickou řečí, která se mnohdy k určitým okruhům otázek vyjadřuje přesnější, nežli běžný jazyk komunikace.

Petr Vaňous, zkrácený kurátorský text