Díl první: jazyk krajiny
Krajina se stává nástrojem řeči, buduje uměle simulované struktury znaků odkazujících samy k sobě. Již se přímo nevztahuje k realitě, neexistuje. Je pouhým zacykleným konstruktem. Neustálé úpravy, podmiňování, zlepšování, přetváření, imitace, mutování. Nebo se snad snaží o nové naplnění vyčerpaného žánru? Předkládá se v přesvědčivě iluzivních simulacích reality. Zahrává si s kontrastem pohybů pozorovaného a pozorujícího, v níž se člověk stává hybatelem procesů i pouhým divákem. Vyzývá k pohybu.

autoři:
Pavel Příkaský (nar. 1985) diplomoval minulý rok na Akademii výtvarných umění v Praze v atelieru Grafika 2 Vladimíra Kokolii. V malbě se zajímá o určitý způsob její nepromalovanosti či mizivosti. Toto médium je pro něj analogií k vizuálním stopám v paměti. Fascinuje ho možnost nelineární narace skrze instalaci a inscenování obrazů ve vizuální představivosti diváka.

Miroslava Večeřová (nar. 1985) absolvovala studium fotografie na University of the Arts v Londýně a v magisterském studiu pokračuje v ateliéru Hynka Alta a Alexandry Vajd na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zabývá se vztahem mezi pohyblivým a nepohyblivým obrazem v rámci média fotografie i videa v souvislosti s performativními zásahy v návaznosti na konceptuální tradici.

kurátorka:
Eva Slunečková (nar. 1989) absolvovala dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v magisterském studiu pokračuje na Katedře dějin umění a estetiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zajímá se především o fenomén repetice ve volném výtvarném umění.