Eva Koťátková – Moje tělo není ostrov

Eva Koťátková ve své tvorbě spojuje objekty, koláže, kostýmy a texty do rozsáhlých, hravých, poetických a často performativních instalací, jimiž poukazuje na to, jak hluboce jsou naše osobní životy ovlivněny naším sociálním prostředím, jeho kódy a normami. Tento vliv je demonstrován složitými mašinériemi, které omezují tělo, ale také nabízejí možnosti jeho proměny. Práce Koťátkové vychází z divadelních prostředků, kritiky psychiatrického étosu a některých forem experimentálního vzdělávání, které rozvíjí v těsném spojení s vyprávěním ⁠–⁠ vyprávěním skrze fragmenty roztroušené po výstavě coby početné stopy, které skládají obraz tohoto světa.

Výstava Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského. Každá část zprostředkovává nesčetné množství příběhů, jejichž podmanivá litanie se rozléhá celým výstavním prostorem. Díky své nevyzpytatelné, znepokojivé povaze a způsobu, jakým se odhaluje jako pohlcující krajina, je přístupná každé*mu návštěvníkovi*ci, který*á je ochoten*na naslouchat jejím mnoha příběhům. V průběhu výstavy budou každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři*rky, kteří*ré se s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí. Duch celé instalace jako by spočíval ve volání po životě, v němž má větší místo empatie a v němž těla čelí menšímu normativnímu tlaku, které vyslovuje jeden*na z jejích protagonistů*ek: „Sním o těle vybaveném mnoha kůžemi.“

V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti. Těla na útěku, pomíjivá a přechodná; těla, která odmítají být pojmenována; těla, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku; těla, která odmítají mlčet; těla, která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní. Opakující se motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu ⁠–⁠ ať již dobrovolného, či vynuceného ⁠–⁠ z jednoho místa či stavu do druhého, tak normativity a kodifikace, která je typickým znakem naší naléhavé touhy zařadit vše do úhledných krabic i našeho strachu z mnohoznačnosti, místo toho, abychom zkusili*y myslet jinak. Instalace vytváří platformu empaticky otevřenou těm, jejichž hlasy ⁠–⁠ lidské, rostlinné, zvířecí ⁠–⁠ jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován, jejichž život byl vykořeněn a kteří*ré jsou vystaveni*y nucenému nálepkování a stigmatizaci.

kurátor*ka: Sandra Patron, Rado Ištok