Eva Jaroňová – Who Wants to Be Eaten?

Jak zkonzumovat svět, aniž bychom pozřeli sami sebe? Je to paradox, který nelze rozplést. Každý pokus dívat se na svět „z vnějšku“ je sám o sobě aktem spotřeby. Vše, co vnímáme, okamžitě vstupuje do cyklu našich myšlenek, pocitů a touhy pochopit. Ale co kdybychom to přece jen zkusili? Co kdybychom se pokusili stát se pozorovateli, kteří se nikdy nedotknou, nikdy neochutnají, nikdy nepřetvoří?

Z vnější perspektivy svět nevypadá jako síť vztahů, ale jako nekonečný koloběh konzumace. Slunce spaluje atmosféru – živí rostliny. Půda pohlcuje zbytky – recykluje ostatky na nový život. A lidé? Ti zaujímají zvláštní místo – konzumují nejen živiny, ale i samotnou podstatu světa. Přetvářejí lesy v pole, pole v monokultury a mění přírodní pestrost v efektivitu. Z pozice „vně“ vidíme, že člověk není jen konzumentem, ale také architektem destrukce přetváří svět podle svých potřeb, bez ohledu na jeho rovnováhu. Je to opravdu nevyhnutelná součást cyklu?

Z vnějšího pohledu je člověk jako každá jiná bytost součástí ekosystému, jen s jinými nástroji. Každý nádech, každý krok je formou spotřeby. Myšlenka, že můžeme stát stranou a pouze „pozorovat“, je mýtus: i nečinnost je aktem. Jsme zapleteni do sítě vztahů, které nás obklopují a neustále mění, stejně jako my měníme je. Až se naše těla rozloží, až se staneme součástí kompostu, nebude už žádné „vnější místo“. Budeme krmit to, co jsme dřív chtěli ovládat. A tehdy možná porozumíme tomu, že jediný způsob, jak nekonzumovat svět, je stát se jím.

V hlubokých vrstvách půdy si rostliny předávají živiny skrze provázané sítě. Slabším jedincům se dostává pomoci bez očekávání odměny. Tichá solidarita, jež nemá hierarchii, nemá vítěze ani poražené – jen propojení, které zajišťuje přežití celku. Svět není pouze o péči a sounáležitosti. Je to boj. Neustálá hra o to, kdo bude jedlíkem a kdo živinou. V přírodě rozhodují instinkty, rychlost a adaptace. V lidské společnosti má tento boj jinou podobu: Kdo sází, sklízí a vaří? A kdo se pouze sytí plody cizí práce? Na sociální úrovni se tento boj stává neviditelným, ukrytým v rozdělení práce. Ti, kdo obdělávají půdu, zřídka patří k těm, kdo z jejího bohatství skutečně profitují.

V díle Evy Jaroňové nacházíme dva obsahové proudy, které se navzájem prolínají. Utopický proud, kde se hranice mezi člověkem, přírodou a technologií stírají. Prostor bez hierarchie a přesného řádu, kde každá bytost má stejnou hodnotu – lidská, rostlinná i digitální. Tento prostor není řízen mocí, ale vzájemnou péčí a propojením. Cynicky realistický proud – zde utopie naráží na realitu, svět, kde exploatace živých i neživých bytostí dominuje. Člověk, pán tvorstva, drancuje Zemi a v této ironii se sám stává obětí. Drsný humor této perspektivy nás staví před otázku: Co když jednou nebudeme my těmi, kdo rozhodují? Co když se role obrátí a my budeme tím, co ostatní druhy využijí?

Témata autorky oscilují mezi introspektivními motivy, jako jsou fobie a úzkosti, a globálními otázkami, včetně klimatické změny, utopických vizí budoucnosti a feminismu. Na pozadí vybraných děl se rozprostírá akvarelová malba, připomínající barevné kruhy oleje na vodní hladině, stopy toxických skvrn, na jejichž povrchu se jemně rýsuje detailní kresba plná znepokojení.

Dva rozměry stejného příběhu. Přeskakujeme mezi světy – mikro rovnováhou péče a propojení a makro destruktivními procesy globálního kapitalismu. Každé rozhodnutí, co sníme, kde a jak to bylo vypěstováno, je politickým aktem. V díle Jaroňové je půda pod našima nohama nejen zdrojem života, ale také zrcadlem našich hodnot. A i když se cítíme odděleni od přírodních cyklů, jsme stále součástí toho stejného procesu.