Eva Bystrianská, Monika Váňová Horčicová – V koncích

Výstava V koncích zkoumá možné pohledy na prázdnotu, pomíjivost a konečnost jevů, věcí a bytostí, a věnuje se začátkům obsaženým v koncích. Kde končí to, co je nám důvěrně známé, přichází začátek něčeho, co nám může poskytnout nové poznání.

Fotografie krajin Evy Bystrianské zachycují především prostředí v okolí Jihlavy. Cyklus Horror Vacui dokumentuje mizení stromů na Vysočině po kůrovcové kalamitě a náhlou prázdnotu lesních ploch. Eva Bystrianská tuto prázdnotu (vnější i vnitřní) znovu zaplňuje umělými a sériově vyráběnými rekvizitami, které napodobují přírodu a poskytují rychlé, instantní, ale i absurdní řešení. Vznikají emotivní performance a konfrontace skutečnosti a imitace lesa, které působí ironicky. Tento postup zviditelňuje určitý strach z prázdnoty. Ten již popsal Aristoteles jako horror vacui, tedy přímo děs z prázdnoty, a tvrdil, že v přírodě prázdnota neexistuje. Je naší přirozeností bát se prázdnoty? S tímto strachem se autorka osobitým, hravým a tvůrčím způsobem vyrovnává svými intervencemi při fotografování v krajině. Staví kulisy a záměrně napodobuje les a jeho obyvatele běžnými produkty a kýči naší spotřební kultury, které autorka našla pohozené u popelnic. Znásobuje sentimentalitu kýče a vzbuzuje úsměv, je to však úsměv, který tuhne na rtech. Dochází nám, že prázdnota lesů, pustá sídliště na periferiích měst a narůstající skládky odpadu jsou vzájemně propojeny. Jsou to naše společné kulisy, naše díla a skutečnost a jsou plné rozporů.

Precizní sochy Moniky Váňové Horčicové, vytvořené z anatomických tvarů kostí a lebek realizovaných pomocí 3D technologií, v symbolické rovině odkazují na téma vanitas a na mravní zásadu pamatování na smrt – memento mori. Na pomíjivost a smrt, která je v evropském výtvarném umění tradičně spojena s motivem lebky, zátiším s květinami či symbolem přesýpacích hodin, lze nahlížet z různých úhlů. Autorka s motivem kostí pracuje fascinujícím způsobem – kostru vnímáme jako základ, na němž je vystavěn život. Pro Moniku Váňovou Horčicovou je kost vysoce estetickým stavebním prvkem, který modeluje a skládá do neobvyklých, často velmi složitých kompozic s nečekanými významovými rovinami. Pracuje se zmenšením či zvětšením měřítka, typická je pro ni hravost v přístupu ke stavbě kosti a jejím konstrukčním možnostem, jehož výsledkem jsou díla, která zcela postrádají makabrózní těžkost obvykle spojovanou s tématem smrti. V díle Homo Bulla Est jsou zmenšené stehenní kosti vystavěny v křehkou konstrukční síť do tvaru průzračné koule a asociují mýdlové bubliny jako symbol iluze a pomíjivosti známé z barokních obrazů. Dílo Zbyšek je inspirováno odlišným vnímáním fenoménu smrti mimoevropské kultury, která smrt považuje za přechod do jiné fáze života, mrtví mohou nadále fungovat v rámci rodiny a společnosti jako strážci obydlí, důvěryhodní rádci, duchovní průvodci nebo talismany pro štěstí. Sokl z plastových květů nalezených v kontejnerech na brněnském hřbitově tematizuje zvyky naší spotřební kultury, která dává přednost imitacím, a umělým květinám před skutečnými.

kurátorka: Radka Kaclerová