Titul výstavy parafrázuje název filmu režiséra Petra Weigla, který se jmenuje Poetické úvahy ve volných chvílích. Teto hraný film, pro režiséra velmi osobní, je postaven pouze na obrazech, interakcích a pohledech herců, na atmosféře a na hudbě. Obejde se zcela bez dialogů. I vizuální umění by mělo mít imanentní schopnost vyzařovat emoce a atmosféru samo o sobě, vyprávět estetickými zobrazivými prostředky příběhy, které se nedají převádět do pouhých slov. Na výstavě většinou chybí hudba, která má pro navození emocí spoustu svých schopností, ale i ticho výstavní síně je hudbou samo o sobě. Ticho. Ticho. Ticho. Šum.

 

Výstava tří pejntrů a jednoho skulptora střední generace, kteří provozují malířskou a sochařskou profesi se zřetelnými intelektuálními a konceptuálními přesahy, ale také s výrazným smyslem pro estetiku artefaktu, může nést takový titul.

 

Tři vyhraněné malířské pozice – Davida Hanvalda (nar. 1980), Marka Meduny (nar. 1973) a Evžena Šimery (nar. 1980) – se v lecčems odlišují, ovšem nikoliv natolik, aby nebylo možné je společně vystavit. Naopak jejich přístup k umění se vzájemně natolik doplňuje, že jejich kontradiktivní konjunkce vypovídá téměř komplexně o malířských extempore, vázaných k jejich generační zkušenosti, vystavené nutnosti neustále zřetelné malířské artikulace v diskursivní a místy až agresivní selekci současné vizuální kultury. Přesvědčená pevnost jejich přístupu, okysličená i prostorovými či jinak mediálními výstupy, dokazuje, že jen obraz, znovu a znovu tvořený různými malířskými přístupy, s nutností barvy, plochy, gesta, okraje, akcentu a nápadu, tedy obraz tvořený tak, aby byl stále jiný a nový a originální, obraz, jímž prosakuje skrz naskrz rukopis, důvod a jistá radostnost jeho existence, obraz který se pohybuje v abstraktním silovém poli s více či méně zjevnou vazbou k realitě, je teď a tady a stále, obraz, který je svého druhu orgasmem, nutným pro umění a lidstvo, aby přežilo a jen se nepřežívalo planým přežíváním.

 

Při vyslovení jména sochaře a tvůrce objektů Tomáše Hlaviny (nar. 1966), vedoucího jednoho z prostorových ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění, se mi vybaví houpačka z jemného čistého cizelovaného dřeva, zavěšená stejně jemně v prostoru, který je tak krystalický a plný a prázdný a jiskřivě intelektuální. Houpačka se lehce pohybuje vzduchem. Odolná lehkost. 

 

Hlavinův vizuální projev, přítomný stejně výrazně jako skrytě na české i mezinárodní scéně od první poloviny 90. let, kdy končil pražskou Akademii v ateliéru Milana Knížáka, dokazuje jeho výlučnou pozici v sémiologickém i fenomenologickém diskursu vizuálního umění posledních třiceti let. Projev o to osobitější, že se odehrává v prostoru materiálových objektů či snad soch, ba i instalací, které uhrančivou dokonalostí, jemným vtipem a významovou hrou prostupují diváckou přítomností, a zanechávají v něm záchvěv lehké transcendentální závratě.

 

Každá výstavní expozice reaguje na výstavní prostor a nejinak tomu je i v plzeňském nadzemí a podzemí, kde se komplementárně doplňují a prolínají malířské a plastické výkony, které se dotýkají lehkým i náročným pohledem smyslu aktuální vizuální umělecké tvorby. Dotýkají se však také zjitřených strun našeho vědomí, pohnou nás k větší či menší reakci, a nenechají nás samotné ve světě, kde jsou volné chvíle nejvzácnějším zbožím. 

 

kurátor: Martin Dostál