Domestic Arenas

Syntéza videoartu, angažovaného dokumentu a hudebních klipů amerických a evropských tvůrců, která citlivě reaguje na autentické sociální a demografické problémy převážně americké společnosti. Hudba je zde významnou komunikační složkou a způsobem vyjádření témat jednotlivých děl. I přes zdánlivě zábavnou hudební formu se autorům daří vyhmátnout velmi důležité a dnes hodně diskutované mezietnické vztahy a napětí. Díla pocházejí z rozdílných okruhů a jejich propojení v jeden výstavní celek znásobuje hlubší vrstvy a významy, které by jinak mohly zůstat nepovšimnuty. Tato výstava je zároveň novou tematickou kapitolou ve výstavní dramaturgii Galerie Rudolfinum.

Výstava Domestic Arenas je ojedinělou sondou do naznačených problémů v médiu videoartu, jenž se jeví jako ideální svou neobyčejnou emoční bezprostředností, možností proměňovat rytmus děje i tón vyprávění, obrazovou věrohodností a především hudebním doprovodem. Vystavené práce oscilují od nekonečného šestihodinového proudu hudby (Stan Douglas), která se valí jako nespoutaná masa v dlouhých sekvencích a protipohybech, časových skocích i záměrných dobových nesrovnalostech, až po vyostřené a velmi dynamicky podané sociální analýzy prakticky vyloučených skupin v tématech pouličních soutěží v tanci (Jeremy Deller a Cecilia Bengolea) nebo velmi emotivně vypjatých scénách střetů odlišných světů v ulicích Los Angeles (Kahlil Joseph).

Autentická výpověď filmové instalace m.A.A.d. od Kahlila Josepha klade otázky, co to znamená být součástí komplexního a složitého prostředí černé reprezentace. Joseph se nechal inspirovat albem good kid, m.A.A.d city  Kendricka Lamara z roku 2012, přičemž použil domácí videa natočená zpěvákovým strýcem v roce 1992. Ve zcela odlišném módu pak stojí filmově pojaté a velmi pomalu vyprávěné příběhy od Omera Fasta. Video s názvem Continuity zobrazuje manželský pár střední třídy prožívající návrat svého syna z Afgánistánu. Úzkosti ze ztráty vlastního světa uprchlíků, problémy jejich identity a nesnáze způsobené politickým konfliktem zachycuje videoinstalace Stateless od Shimona Attie. John Akomfrah se naopak vrací do 16. století, do kterého zasazuje formálně pojatou sérii odkazující k počátkům otrokářství.

Soubor šesti videí, tvořících tuto výstavu, nevytváří, jak by bylo možné očekávat, kontinuální linku nějakého příběhu. Každé dílo je samostatné, není vázané na ostatní vystavené práce, je možné ho shlédnout v jakémkoliv pořadí a v jakémkoliv počtu, je ale také možné se vracet a vstřebávat jednotlivá díla v různých kombinacích. Každé video otevírá jednu z domácích arén, zastupuje jednu zásadní otázku a problém, k němuž lze najít bezpočet dalších variant.

Všem dílům je společná široká škála zásadně formulovaných postojů a vyostřených vyjádření k otázkám, které se pohybují mezi štěstím a bolestí, mezi životem a smrtí, mezi hledáním identity a spirituality, otázkám, které svou komplexitou jsou světem pro sebe. Je na místě se pokoušet tyto samostatné entity přenášet do jiných situací, které takovou zkušenost historicky postrádají a pokoušet se tak probouzet nové spojnice.

Kurátor: Petr Nedoma