Děti

Nejasné děti

Zdá se, že všechny pokusy o zachycení světa, který nás obklopuje, svědčí jenom o tom, jak bezmocně tápeme, a jakkoliv použité technologie se různí, výsledkem bývá jednostejná realita. Sestavená z nás, jako hybatelů, a věcí, se kterými manipulujeme a které znehybňujeme, abychom je udrželi v úzkém zorném poli našeho vidění. Paradox toho všeho zároveň spočívá právě v tom, že znehybnění vyžaduje tak složité pohyby a přemisťování. A výsledek při tom žalostně pokulhává za „skutečností“. Zdálo by se tedy zcela oprávněné rezignovat na realitu a otevřeně přiznat, jak naprosto se s ní míjíme. Jak je nemožné zobrazit svět artefakty vypůjčenými z jeho skutečnosti. Snad nejlépe uchýlit se k onomu středověce platónskému řešení, že vnějškově nejméně podobné nakonec nejlépe podobu vystihuje, protože sahá kamsi za věc a svět samé. Tam, kde nejsou jen obrazy, ale skutečnost, která obraz vytváří.

Jde-li nám tedy o obraz jako podobu, nabízejí se tato dvě řešení:
Využít všechnu technologii, kterou máme /a máme jí každým dnem i každou hodinou víc a víc/, a s hlubokou, oddanou vírou věřit, že vládneme magii, která umožní se světa zmocnit a vlastnit ho ve věcech, které jsme zkopírovali tak dokonale, že se jím přikládá větší cena než originálu. Anebo přijmout svět za světem. Vědomě sahat mimo. Nevěřit ničemu, co nám realita nabízí.

Mluvím ovšem zatím jenom o „obrazech“. Ale ve světě slov je tomu podobně. Popsat skutečnost jeví se stejně obtížné jako vytvořit její zobrazení. Obrazy byly vždy jen hmota na hmotě. Obraz je z podkladu, na kterém lpí význam z hmoty a prázdna. To je sice hloupě intelektuální definice, hra se slovy, ale přece jenom umožňující nahlédnout za onu matoucí podobnost, kterou nabízí přijetí obrazu jako celku. V genezi obrazu, jak nám ji nabízí nejprve mýtus a později věda, stojí na počátku obkreslený stín, zachycující podobu v siluetě. Magii duše připoutané k místu. A později sebeprezentaci moci a úspěchu k vystavení na odiv. Magii jen v trochu jiném řádu.

Fotografie je totéž, jen v trochu jiném řádu. Hmota na hmotě. Stín a prázdno – světlo mezi tím. A onen trochu jiný řád je snadnost s jakou lze vše zopakovat. A nebo: nesnadně přijmout stín a prázdno a světlo. Přijmout princip a udělat ho zároveň formou. Myslím tím nerozmnožitelnost principu, zatím co formu lze opakovat. Míjíme malé kovové destičky pokryté našedlou emulzí. Spíše řekl bych věci vytažené z moře. Jakoby poleptané a popálené hořkostí vod. Rozpuštěné a znovu vysrážené. Nepodobné. Vše, co bylo napsáno, zdá se, že neplatí. Ani pokus o realitu. Ani vědomé míjení se. Co vlastně použít jako měřítko pro posuzování. Už jsem použil obrazy pro popis zobrazení. Poleptání, pálení, hořkost… To vše zachyceno technologii, která popře vše získané roky usilovného hledání. Princip a forma v jednom.
Pokud přijmeme tento způsob zachycení a zobrazení světa, jak ji umožňuje právě daguerrotypie, nutně také přijímáme to, jak věci proměňuje. Nezříká se reality, ale pevně ji fixuje, aby ji vůbec mohla uchopit. A je si při tom vědoma, jak sahá mimo, když se obrací zpátky, do překonané minulosti. Portréty dětí jsou v tomto kontextu ještě zvláštnější. Spalovna povýšená stříbrem na katedrálu a uříznutá hlava zvířete v závoji rozostření v mystiku až zas tolik nepřekvapují. Dětská tvář po způsobu vybledlého portrétu toho, co má působit primárně živě a vesele, vzbuzuje nejistotu v tom, kdo očekává běžné sdělení. Kam sáhnout pro porozumění.

Přinášeli je na nosítkách… ta podívaná vyvolávala velké pohnutí, lidé plakali, tonuli v slzách, padal na ně smutek. A když děťátka pláčí, když se jim po tvářičkách koulí slzy, když jim na řasách visí slzičky, říkává se: „Bude pršet.“ Jejich slzy znamenají déšť.

Tak je popisován obřad obětování dětí ve starém Mexiku. Poezie s něžnou hrůzností samozřejmosti. Jakoby se dalo zaslechnout mezi těmito zobrazeními, tvářemi dětí, šumění deště a tváře jako by vystupovaly a zase mizely ve vlhké mlze. A některé obrazy, aby zůstaly věrné samy sobě, musí zůstat nejasné.

text Aleš Roleček