David Dalibor: UVIDÍME

„UVIDÍME…“

Dalibor David (1972) patří mezi nejvýraznější koloristy současné české malířské scény. Za náměty si volí buď předměty běžné denní potřeby, nebo figury ve stavu soustředěnosti či koncentrace na určitou činnost. Lidská figura v Davidových obrazech vyjadřuje stav emancipace od tíže fyzického bytí. Autor buď vytěsňuje z horizontu svého vnímání stres a okolní tlaky různého původu nebo je naopak zveličuje, aby se věnoval metaforickému podchycení samotného stavu percepce jako průběžného aktu soustředěné otevřenosti vůči podmínkám daným právě nyní a teď, podobně jako tomu bývá při nějaké hře, jež má svá tušená či přiznaná vnitřní pravidla, která se tím zároveň projeví. 

Svou koncentrací na jedinou vybranou činnost či jediný momentální cíl (Žokej, 2018) se autor vyvazuje a míjí s obecnými předpoklady existence v její vše-obsažnosti a všudypřítomnosti (např. běžec, posluchač, spáč, snílek, sportovec, hráč, voják, radistka). Schopnost vnímat v jiném rozlišovacím hodnotovém řádu je tu dána zvoleným úběžníkem – jak vymezenými hranicemi (začátek versus konec akce, hry, soustředění či vytržení) a fázemi činnosti (průběh, strukturace, tvarování děje), tak také stupněm časové komprimace, který okamžité percepci a soustředění podřizuje vše ostatní (Signál, 2018). A je to právě tento motiv intenzity „prožívání“ či „vciťování“, co Dalibor David povyšuje na samotný malířský námět, který za svou zdánlivou jednoduchostí skrývá tuto „jinou“ dimenzi složitosti (Šedá hlava, 2018; Věšák středního věku, 2018). Ve vybraném námětu je potom tato „schopnost vnímat“ hledána a zároveň reflektována malířskými postupy. Motiv je podle potřeby skládán, rozkládán, převrstvován, výrazově zkoumán a re-konstruován (Přízemí, 2019). Podstatný je samotný malířský proces, jenž se mění na alchymistický obřad vyjevující a opět zastírající domněle viděné či spatřené. Vidět tu neznamená nikdy jednorázový smyslový akt „registrace“, nýbrž složitý komplexní proces, který nás spíše iniciuje v tom, vidět správně, či spíše vidět v plné šíři.    

Podobně „věcné stavy“, kterými se Dalibor David zabývá, v sobě nesou stopy odhmotnění (Střevíc, 2019). Svět se proměňuje ze stavu materiálního, ověřitelného a měřitelného statusu quo na prostor neustálé, těžko kontrolovatelné pulzující proměny, jež svého pozorovatele zároveň fascinuje i zneklidňuje (Spadlá čepice, 2019). Je to právě rozpracování a sjednocování těchto dvou základních rozporných pocitů – fascinace a neklid, které dlouhodobě formují obrazovou malířskou poetiku autora v její dialektické protikladnosti.

Metoda malířského procesu na způsob zhušťování ontologické reflexe, která se skrze barevnou hmotu noří do matérie toho, co očima vnímáme jako iluzi prostoru, vede Dalibora Davida v rámci jeho díla k zaznamenatelnému opakování motivů, respektive k postižitelným námětovým okruhům a sériím, k nimž se svou percepcí neustále vrací, neboť ho právě tyto „věcnosti“ vybízejí k tvůrčí koncentraci. Cílem je intuitivní proměna banální iluze různými malířskými způsoby – uvolnění barvy, tvarová deformace, monochromatické řešení, převrstvování apod. Na základě tvarových příbuzností věcných řad (lampička, střevíc, vana, květiny, lesy, hlavy, stojící postavy, ležící figury) lze také zachytit průběhy formálních sekvencí, kterými autor proměňuje (pozměňuje) vnímání samotného námětu, jenž se pohybuje mezi iluzí, jejím autorským přepracováním a odhmotněním. Procesy zpřítomňování a zaostřování věcnosti střídají procesy jejího mizení (Květináč, 2019; Květináč I, 2019), vytrácení se do ztracena, přičemž ono „ztraceno“ lze číst i symbolicky jako horizont, na němž se zjevují a opět mizí fenomény, jež nás samotné provazují s okolím a činí nás tím, kdo jako pozorovatel vstupuje do vztahu s viděným a kdo se tak podílí na celém tomto ustavujícím procesu jevového světa. 

Samostatnou kapitolu potom tvoří obrazy-znaky, které se vyvazují z rozměru časovosti či malířské časosběrnosti, a předkládají situace v jejich totalizovaném bezčasí – v obraze tomuto stavu analogicky odpovídá radikální výrazová redukce (Hlava s puntíky, 2019; Spící kytka, 2018). Kresba je tu gestem vymezujícím jak předmět, tak jeho pohyb či fázi proměny spojenou s tvarovou deformací (Běžící holčička, 2018). 

V malířském díle Dalibora Davida jako bychom nahlíželi pod povrch jevové skutečnosti a za kulisami známého světa nacházeli ten dosud neznámý, který čeká na nové objevy. Název výstavy „UVIDÍME…“ je prostým výrokem usazeným na časové přímce. V tomto případě je vztažen k horizontu blízké budoucnosti, která již téměř nadchází. Výrok se potom týká toho nejpodstatnějšího, o čem obraz může být. O plnosti vidění, která nikdy není a ani nemůže být definitivní.    

Petr Vaňous

Dalibor David (nar. 1972 ve Valašském Meziříčí), absolvoval v l. 1986 – 1990 SUPŠ v Uherském Hradišti a v l. 1990 – 1997 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Malba I, škola prof. Jiřího Sopka). V druhé polovině 90. let se účastnil výstavní iniciativy studentů Sopkova ateliéru, jejichž výstupem byly projekty nazvané „Punčový řez“. Do kontextu současné malby zařadily díla Dalibora Davida výstavy 4 x 1 (Galerie VŠUP, Praha, 2002) a Resetting / Jiné cesty k věcnosti (GHMP – Městská knihovna, Praha, 2007-08). V r. 2011 vystavoval David společně s Jiřím Sopkem v Galerii Sýpka (Valašské Meziříčí). Na začátku roku 2016 uspořádala autorovi samostatnou výstavu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě a vydala k projektu autorský katalog.