Daniel Pitín: Barokní kancelář

Daniel Pitín ve svých malbách a filmech využívá aktérů jako obraz stavu lidské společnosti. Jejich charaktery se nevyjevují sami o sobě konkrétními demonstracemi jejich charakteru a nálad v gestu či mimice. Sám prostor formuje popis jejich povahy, jejich stavů a vazeb k širšímu kontextu. Stávají se doslova vězni svého prostředí, aniž by však Pitín tento stav vnímal jako negativní. Jeho pozice vůči vlastnímu scénáři dění na plátně navíc není ryze deskriptivní, autor sám se cítí být jedním z aktérů nekonečného procesu, který jeho vždy narativně otevřené scény zachycují. Každý obraz tvoří součást plného celku, který se postupně utváří, aniž by měl jasné hranice. Formalistická scénografie odkazující k vizualitě pozdního modernismu tak rámuje jednotlivé situace, ale zároveň otevírá prostor k vzájemnému procházení mezi nimi. Hmota architektury ztrácí své reálné ukotvení a přesouvá se do roviny surrealistické krajiny vědomí a paměti. (Jen Kratochvíl, kurátor)