Nečekají nás světlé zítřky. Místo nich máme jen spoustu utopických scénářů plných shod okolností i rozdílností. Některé vyplývají z nových sociálních praxí, jiné rekontextualizují architektonické či vědecké poznatky. Volba toho či onoho utopického modelu nicméně závisí na každém z nás. Ke každému rubu ovšem zároveň náleží i líc. Za šťastnými představami o budoucnosti se vždy skrývají utlačované společenské skupiny, nespravedlivé přerozdělení zdrojů a další problémy. V obdobných souvislostech se slovo utopie mnohdy pojí i se svým antonymem dystopie. Rozlišit jedno od druhého přitom není vždy úplně snadné.

 

Výraz utopie původně pochází z řečtiny. Jedná se o složeninu slov oὐ („ne“) a τόπος („místo“). Ve většině případů toto slovo vystihuje neuskutečnitelné sny o budoucnosti. Pro potřeby výstavy ji však nepovažujeme ani za místo, ani za nic statického, nýbrž za proces, ideu, událost, pokus, proud myšlení, hypotézu a fantazii.

 

Celý projekt lze vnímat jako laboratoř. Umělci se ujímají role vědců a pokouší se předpovědět, jak se naše realita v (ne)blízké budoucnosti změní. Veškeré jejich předpovědi jsou ryze spekulativní a individuální. Najdou se tací, co se domnívají, že se nový svět bude zakládat na kolektivní paměti, další se zabývají jeho ekologickými aspekty a jiní jej reprezentují v kontextu feministických, technokratických a ostatních teorií. Uvedení umělci nenabízí realistickou vizi budoucnosti, ale spíše kudy všudy se (ne)může ubírat.

 

vystavující: A204, Leili Aslanova, Judith Augustinovic, Anna Bochkova, Valerie Habsburg, Algiradas Jakas, Heiko Lietz, Maya Erin Masuda, Anne Meerpohl, Julia Metropolit, Bianca Pedrina, Bianca Phos, Vladimir Serykh, Elisabeth Sonneck

kurátorka: Anna Bochkova