Constanta Dullaart: JENNIFER IN PARADISE

* Jennifer v ráji je jméno první digitálně upravené fotografie. Snímek, který vyfotil John Knoll, spolu se svým bratrem Thomasem autor programu Photoshop, zobrazuje jeho přítelkyni na pláži Bora Bora na Tahiti. Fotografie byla digitalizována společností Kodak v roce 1987 a distribuována jako příklad schopností programu společně s jeho prvními verzemi. Přes počáteční cirkulaci mnoha jejích upravených variant se fotografie postupně ztratila a nebylo možno ji běžnými vyhledávači na internetu nalézt. Dílo Constanta Dullaart tak lze považovat za jeden z prvních příkladů internetové archeologie, avšak pevně spojené s antropologickým přístupem.

Fotografie Johna Knolla se stala kulturním memem jako zosobnění slibu utopického ráje svobody sebe určení. Jennifer Constanta Dullaart se šíří po internetu stejně rychle, tentokrát však jako příběh nostalgie po tomto ztraceném ráji. Veškeré emoce zde pramení právě z naivity tohoto činu, onoho sladkého nevědomí toho, že to, co považujeme za vyjádření svobody je ve skutečnosti primárním prostředkem útlaku. Pošetilost svobody 90. let ztělesněné cigaretami, konzumem, spalovacími motory a fotografiemi.

Jennifer in Paradise tak ztělesňuje víru, že digitální manipulace obrazu je rozšířením pole lidské tvořivosti a tak i svobody vyjádření. Program má ostatně velmi příznačně kořeny ve filmovém průmyslu speciálních efektů. Jsme ale zároveň svědky toho, že je zde s nejlepšími úmysly prodáváno nahé tělo vlastní ženy jako reklama pro navržený produkt. Nemůžeme to snad považovat za nejvěrnější vyznání víry v komoditu, toto téměř doslovně sexuální spojení mezi soukromým životem a businessem?

Jak říká sama Jennifer Knoll: “Krása internetu spočívá v tom, že lidé mohou vzít věci a dělat s nimi, co chtějí, promítat do nich co chtějí, nebo co cítí.” Jakoby se zdálo, že původní internetový boom začal ve stejné víře jako neoliberalismus – ideji, že svoboda sebeurčení dovede společnost ke všeobecnému blahu.

A co se z internetu stalo? Nástroj dohledu a iniciativního konzumu. Teď už všichni víme, že je to špatně, někdo ještě doufá, ale skoro nikdo neví, co s tím. Ráj již není svoboda, ale zapomnění. Stejně jako všichni ti, co krájejí nudu a vyčerpání svých mizejících pozic ve středních třídách neustálými krátkými výlety na Tahiti jejich malých přenosných obrazovek. “Připravte se, že budete flikovat svůj finanční život skrze mišmaš náhodných semi-kvalifikovaných brigád: masáže, sekání trávy, hlídání dětí (…) Ale jádro věci je jinde: Jediné co činí tohle všechno snesitelným je to, že máte nepřerušený vysokorychlostní přístup ke kurevsky rajcovnímu Wi-Fi.” (Douglas Coupland – BOHEMIA = UTOPIA) 

To je důvod, proč se dívat s nostalgií zpět, do éry, kdy jsme alespoň nevěděli jak využívaní, utlačení a monitorovaní jsme a byli jsme za to alespoň dobře placení. Teď už to víme a tak už si to ani nemůžeme užít. Constant Dullaart napsal ve svém veřejném dopisu Jennifer Knollové: “Někdy když cítím úzkost z budoucnosti našeho počítačemi zprostředkovaného světa dohledu, když mám strach z kulturního imperialismu a politiky stojící za softwarovým inženýrstvím, představuji si, že cestuji zpátky v čase. Tak jako terminátor se přesunuji do tohoto důležitého momentu technologické historie, tam na tu pláž Bora Bora. A jen si tam s Vámi sednu, a dívám se, jak moře v odlivu ustupuje.”

Michal Novotný