CO TAM VIDÍME

Pro charakterizaci Helánovy umělecké činnosti – přičemž potřeba zpřehlednění a objasňování bývá primárním pocitem, který při jejím sledování zažíváme – se nabízí metafota dvou protilehlých zrcadel. Dvě zrcadla postavená proti sobě tak, aby se odrážela, vytváří nekonečnou soustavu vlastních odrazů. David Helán je pro mě tvůrcem i průvodcem světa svých vlastních odrazů: průvodcem svého myšlení o jazyce, sdělování, vědění i o vlastní pozici v oborovém rámci. Tyto výklady přitom nenárokuje logickou argumentací či poučeností, jejich účinnost spočívá v osvobozování se od předpojatých myšlenkových a kulturních uspořádání. Výsledky onoho osvobozování jsou přitom druhotné, nepodstatné. Helán výtváří lexikální i vyjadřovací neologismy a „zašmodrchance“, v nichž je přítomna sebezálibná manýra i vizionářské kazatelství. Nutno doplnit, že tento přístup není výhradně bezděčný a intuitivní, autor je schopen s ním velmi efektivně nakládat. Ví, jak všeobecně fascinující je moment, kdy: „Překročena je bariéra, za kterou rozum sám, zajatý byl do vlastních léček pravidel“ (citace DH). Vztah virtuálního prostoru někonečných odrazů sebe sama vůči reálnému světu můžeme naznačit dovětkem, že stavění zrcadel představuje autentický způsob věštby budoucnosti. Co tam vidíme, to se splní.

Kurátorka:Marika Kupková