Chybějící kapitola

V románu Alexandra Běljajeva Hlava profesora Dowella (1925) objeví mladá medička v laboratoři profesora Kerna hlavu význačného neurobiologa, která je uměle udržována při životě. (Román je spjat se skutečným příběhem vědce Sergeje Brjuchoněnka, který vyvinul metodu jak na krátko uchovat při životě hlavu psí.) Marie provádí různá rutinní měření a posléze s hlavou profesora Dowella započne neverbální komunikaci pomocí mimiky. Přes výslovný zákaz svého zaměstnavatele pootevře ventil a do trubic začne syčet vzduch, díky čemuž Dowellova hlava může mluvit. Dowell a mladá asistentka spolu začnou hovořit, když do laboratoře začnou přibývat další hlavy….Mluvící hlava v sobě skrývá jedinečnou zkušenost, která je klíčem k rozřešení celého příběhu. Když už konečně sdělí vše, může v klidu zemřít.

V postavě druhého profesora, Kerna, karikatuře badatele posedlého ambicemi a touhou po poznání, netečného k osudu druhých, zas můžeme číst karikaturu neurobiologie samé, jež proces subjektivního vnímání konstruuje vždy zvnějšku. Vědci tvoří model, pokud pod pojmem „model“ chápeme pokus uchopit vnitřní strukturu fenoménu, jeho způsob fungování bez toho, abychom se přiblížili tomu, jak fenomén v důsledku působí. Subjektivní prožitek je druhotný, není-li rovnou označen za fikci, iluzi. Tak to aspoň popisuje neuropsycholog Paul Broks ve své knize Into the Silent Land: Travels in Neuropsychology (2004):
„Iluze je to neodolatelná. Za každým obličejem se přece nalézá nějaké já. V zářícím oku zahlédneme signál vědomí a představujeme si nějaký éterický prostor za lebeční klenbou, osvětlený proměnlivými schématy citů a myšlení, záměrů a plánů. Esenci. Když se ale podíváme, co skutečně nacházíme v prostoru za obličejem? Skutečnost je taková, že tam není nic než materiální substance, maso a krev a kosti a mozek…. Podíváte-li se do otevřené hlavy, uvidíte pulzující mozek, možná chirurga, jak něco trhá tam a sonduje onde, a pochopíte, že v tom není nic jiného. Nikdo tam není.“

Mluvící hlava profesora Dowella naopak „vnitřně“ zažívá neblahý důsledek vlastních zkoumání a experimentů, dříve konstruovaných pouze „zvnějšku“. Mluvící hlava bez těla stejně jako chybějící kapitola mohou být pokusem o pojmenování absolutní propasti mezi subjektivním zážitkem setkání s druhými a poznání neurobiologů, že v té lebce „nikdo není“, mezi vnitřním zážitkem smyslu a vnější, „objektivní“ perspektivou nesmyslného organismu, kusem masa, které nás udržuje při životě. Chybějící kapitola je experiment jak prozkoumat vědomí, nikoliv jen zvnějšku či jen zvnitřku, ale jako vztah vzájemně nekompatibilního vnitřku a vnějšku, jež si můžeme představit jako Möbiovu pásku, kdy rub a líc na sebe vzájemně navazují.

Tereza Stejskalová