Chléb náš vezdejší

Na české výtvarné scéně se v posledním roce intenzivně mluví o potřebě revize podmínek a hodnocení práce umělců a kulturních pracovníků. Do popředí této diskuze o statusu umělce se dostává samotná potřeba označit umění za práci. Ovšem akceptovat umění jako druh pracovního výkonu bude pro část společnosti vždy nepřípustné.

Důvodem k tomu je povaha umění jako neutilitární, a do jisté míry časově nelimitované a neměřitelné činnosti, kterou společnost jako celek po umělcích nevyžaduje a z velké části si i myslí, že ji vůbec nepotřebuje. Umění tím získává na své svobodě a nezávislosti, ovšem často draze vykoupené existenční nejistotou umělců a umělkyň. Téma výstavy Chléb náš vezdejší se zabývá tím, jaká je role umělecky tvořících lidí ve společnosti a čím se umělci vlastně živí. Jinými slovy, co může být každodenním chlebem umělců a jaké jsou vnitřní paradoxy umění nahlíženého optikou pojmu práce.

Součástí výstavy je například dílo foot-bread relationship (1977) od stěžejní osobnosti chorvatského konceptuálního umění, Mladena Stilinoviće. V roce 1994 sepsal manifest Chvála lenivosti, v němž uměleckou praxi spojuje s nutností zahálky, s vědomím že k tvorbě vede nečinnost i pokorně slastné vědomí vlastní zbytečnosti. Právě z ní se odvíjí provokativní umělcova nezávislost na soukolí kapitalistické nadprodukce a odbytu. Odlišnou generační perspektivu nabízí video Nylonové souvislosti (2017) slovenské autorky Jany Kapelové. Na základě tří subjektivních výpovědí žen pracujících v kultuře zkoumá stav ekonomické a životní nejistoty plynoucí z nedostatečného finančního ohodnocení jejich práce.

Markéta Wágnerová pro změnu ve svém polofiktivním fotografickém dokumentu Nežná krása jabloní (2023) zaznamenává příběh umělců, kteří v průběhu, ale i po ukončení svého vysokoškolského vzdělání, pracují jako sběrači jablek v britském Kentu. Vedle tématu levné pracovní síly z východní Evropy je ve vystavených fotografiích zachycená i určitá vášeň pro umění realizovaného mimo rámec uměleckého provozu. Společnosti tím zprostředkovává v podstatě velmi relevantní, autentický a hlavně nenormativní pohled na život.

Umění jako proces anulování významu a zviditelnění prázdna jsou tématem děl Jana Nálevky a Milana Mikuláštíka. Tito autoři v minulosti například přišli s konceptem tzv. office artu, v němž reflektovali svou zkušenost práce v reklamních agenturách. Marian Palla se na výstavě představí prostřednictvím objektů, v nichž se konceptuálním způsobem tematizuje keramické řemeslo a k reflexi řemeslníků se obrací i obrazy Přemysla Procházky. Prostřednictvím svého manifestu estetické pravdivosti maluje obraz domu tak, že jej v podstatě staví – stejně jako zedníci, z cihel a betonu. Zatímco ovšem práci dělníka lze platit od hodiny, samotný proces umělecké činnosti v ateliéru se zhodnotí snad až případným prodejem konečného díla.

Otázka, zda je umění „práce stejně jako každá jiná“ zůstává dynamickým polem ambivalentních možností, nad nimiž je ovšem důležité přemýšlet a vnímat je jako součást nejen kulturní ale i politicky-veřejné diskuze.