Cesty toulavý
Únikové cesty, které hledá Matyáš Chochola jako východisko ze současné krize dominance racionality, mají jednoznačně odstředivý směr, pokud budeme za ideologický střed považovat onu nekonečnou nadvládu rozumu trvající od minulého století nebo, když budeme důslednější, nastalou už v době osvícenecké. Tak, jak se v uplynulých letech navracela moderna okysličená postmoderní kritikou (která otřásla pevným centrem moderny a její zaťatou pokrokovostí), tak se zdá navracet znovu postmoderna, jejíž prázdný střed se zaplňuje snahou pohnout zavedeným uspořádáním společenského systému.
Chochola hledá způsob, jakým by se alternativní praktiky mohly stát obecně relevantními a mít efekt na mentální stav společnosti. Posílení individuálního přístupu k (politickému) životu se rýsuje jako cesta ze zmíněné nadvlády utilitarity. Tato cesta už nemůže mít utopisticky jasnou a pro všechny stejnou a předepsanou trasu. Naopak se musí uskutečňovat rozrůzněným blouděním směrem k jinému systému hodnot. Chochola volí dvojí strategii – předložení dokumentu vlastního příkladu a současně klamnost takového příkladu, jež vyvolá znejistění a aktivuje občanskou rozvahu a samostatnost.
Poukázáním na alchymistické dědictví Chochola zesiluje význam zacíleného hledačství, které bylo v minulosti zpochybněno. Předobraz alchymisty a jeho legendární a slibované proměny kovu ve zlato v sobě již obsahuje zpracovanou ambivalenci profesní ctižádosti a občanské zodpovědnosti. Alchymista podvratně odvádí část prostředků nahromaděných elitou za pomoci vidiny dalšího reprodukovatelného bohatsví, které mecenáš podporou alchymistické vědy získá. Dnešní obraz směnitelné vědy tak nahrazuje obrazem její historické varianty, lstivě paralelní se záměry elity, kterým jinak vše podléhá. Toto slibování v sobě současně přinášelo aktivní očekávání nového, které dnešek postrádá. Velké dílo je cílem a proměnou zároveň, je koncem, který v současnosti intenzivně cítíme a měl by být i začátkem, jehož podoba se rýsuje malátně v nepatrných náznacích. Archetyp touhy po nepoznaném, zachycený alchymistickou proměnou, Chochola staví vedle obrazu šamana – jeleního muže a nymf u vodopádu. Toto symbolické rozmístění modelů světa může poskládat dohromady variace interpretací, z nichž jednu zde předkládám.
Výstavu, kterou jsem ještě neviděla, neboť vzniká v době mého psaní, vnímám jako jakýsi rozcestník, kde dva obrazy ukazují dvě základní cesty, jimiž se civilizace a občan mohou ubírat směrem ke: společenství přírodnímu, řešícímu člověka v rámci rovnovážného vztahu s jeho prostředím nebo společenství modernímu, nadřazujícímu člověka přírodě. Třetí fotografie svůdných těl divých žen představuje iracionální romantické touhy v jednom případě či společenství reklamního průmyslu v případě druhém a symbolizuje nástrojovou rovinu strategií a taktik. Tato konstruovaná alegorie bude mít uprostřed ještě klíč k celé skladbě, objekt, jehož podoba mi zatím není známa. Představuji si jej jako bludný kámen na oné křižovatce, který svým neznámým původem připomíná zvažující mysli její východisko.
Zpracování fotografií – ručně natíraná emulze na papír – není jen technologickou kudrlinou. Spolu s energetickými záznamy (výpočty, kmitočty, směry) kreslenými do fotografického obrazu prozrazují autorovo osobní stanovisko, přestože není zcela jasné, je-li výsledná expresívní a magicko-rituální podoba přímá či distanční. To podtrhují také natištěné nápisy a Chocholův vlastní komentář souboru fotografií: “jsou to výjevy z 'cestování', které se neodehrálo, vyvstalé obrazy ze snů, které se nikdy nezdály, pohledy, které jsem nikdy neviděl… hledání vlastní mytologie”. Jestliže se v nedávné době diskutoval romantický konceptualismus, který v roce 2007 uvedla výstava Romantic Conceptualism v norimberské Kunsthalle a po té v BAWAG Foundation ve Vídni, můžeme toto sousloví v případě Matyáše Chocholy obrátit.
Zmítání a nemohoucnost vymanit se z jakési společenské předurčenosti, které se projevují výměnou hodnot mezi dvěmi hlavními směry dvacátého století – modernou a postmodernou – charakterizuje Mark Fisher v Kapitalistickém realismu1/ (omlouvám se za to klišé citátu na závěr, navíc takto populární literatury): “Potomci lidí2/ dávají tušit, že konec už přišel, že budoucnost nám může nabídnout už jen opakování a variace jednoho a téhož. Je možné, že už nás nečekají žádná překvapení, žádný nový ‘šok moderny’? Tato úzkost má za následek neustálé kolísání mezi dvěma póly: ‘slabá mesianistická’ naděje, že se dříve či později musí něco stát, se střídá s rezignovaným přesvědčením, že nic nového už nikdy nemůže nastat. Oscilujeme mezi čekáním na ‘budoucí velkou věc’ a pátráním po ‘poslední velké věci’, která se v minulosti udála…”
Edith Jeřábková
1/ Mark Fisher, Kapitalistický realismus, Rybka Publishers, Praha 2010, str. 11 – 12.
2/ film Potomci lidí (Children of Men), Alfonso Cuarón, 2006.
