Výstava je pojmenovaná podle stěžejní básnické metafory, vyskytující se od symbolismu po surrealismus, která se zaměřuje na kritiku kauzálního, utilitárního a praktického pojetí světa. Představí české výtvarné umění od konce 20. let po polovinu 40. let v jeho odvrácené podobě, rozdílné od zavedeného vnímání modernismu jako životního stylu. Zahrnuta budou díla stěžejních osobností tehdejší umělecké scény i díla opomíjených autorů tak, aby vznikl pohled osvobozený od hledisek skupinových, stylových či generačních. Ohraničené období bude uchopeno jako vektor odporujících si hledisek i nositel jevů, které již předznamenaly poválečné umělecké přístupy.
Výstava představí asi čtyřicet významných autorů, mj. stěžejní díla Jindřicha Štyrského, Toyen, Josefa Šímy, Emila Filly, Jana Zrzavého, Josefa Lady, Aloise Wachsmana, Františka Janouška, Vincence Makovského, Františka Tichého, Augustina Ságnera, Františka Koblihy, Josefa Váchala, Josefa Wagnera, Zdeňka Rykra, Aléna Diviše, Františka Muziky, Františka Hudečka, Františka Grosse, Miroslava Háka, Františka Drtikola a Karla Teigeho.
Zdůrazněn bude rovněž podíl autorů, kteří pocházeli ze Slovenska, jako Cyprián Majerník, Jakub Bauernfreund a André Nemeš. Poprvé se v širších souvislostech objeví olomoucký, antroposofií ovlivněný Stanislav Michalik. Podtržena bude i role důležitých sociálních tendencí, zastoupených Jiřím Krohou, Karlem Kašpaříkam či Valentinem Držkovicem.
Umění vznikající v tehdejším Československu bude představeno jako vnitřně provázaný, plastický celek, plný protikladných, dynamických pnutí. Výstava ukáže, že pod souhrnnou nálepkou moderního umění existovaly nesourodé postoje, které se nicméně vzájemně doplňují a vytvářejí strhující obraz tíživých třicátých let i první poloviny let čtyřicátých.
Výstavní projekt navazuje na expozici Sváry zření / Fasety modernity na přelomu 19. a 20. století / 1890–1918, kterou galerie uspořádala na přelomu roku 2008 a 2009.
Kurátoři: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Karel Srp