BORIS DORNBUSCH: JEZDIT SVÝM AUTEM RYCHLOSTÍ KONĚ

Na rozdíl od „růžových brýlí“ kterýžto termín pochází a užívá se i v angličtině, je „malovat si něco“ jakožto idiom vyjadřující mimo umělecké aktivity také často optimistický a nereálný pohled na realitu ryze český. Na rozdíl od anglické verze dívat se na něco „růžovými brýlemi“, tedy realitě viděné skrze něco, tedy ještě stále percepci onoho něčeho, staví český idiom na zcela nezávislé verzi skutečnosti, tedy její reprezentaci.

Tento rozdíl mezi růžovým brýlemi a malbou je ne nepodobný změně charakteru fotografie ze snímku do digitálního obrazu. Snímky se již dnes nesnímají jako otisky prstů, nezachycují, fotografie se dělají.

To, co však „růžové brýle“ s českým „malováním si“ sdílejí je ale přeci jen a hlavně onen optimismus. Na rozdíl od reality totiž musí fikce dávat smysl. A to z toho jednoduchého důvodu, že fikce, na rozdíl od reality, jejíž existence je na nás zcela nezávislá, musí být někým vždy vnímaná. Pokud štětce, barvy a plátno stejně jako růžové brýle zůstanou sami jen realitou, nikdy svůj optimistický potenciál nenaplní. Někdo je k tomu účelu musí nejprve využít.

Můžeme se tak podivovat zda-li jsou práce Borise Dornbusche zachycením nějakého momentu nebo byly udělány v počítači. Jsme to ale vždy a pouze my, kdo se nad tím může podivovat. Jakkoliv fotograf sám vytvořil elegantní kompozici, neviditelně rychlá uzávěrka fotoaparátu zastavila daný moment v čase, a následné úpravy si vynutily nemožnost výjevu a jeho nereálnou čistotu, jsme to jen a pouze my, kdo nakonec přidává doposud chybějící emoce a zastavuje své vlastní tělo před konečným obrazem.

Ačkoliv nemusíme být natolik optimističtí ohledně tání ledových kostek vody Evian, Volvic a Vittel nebo momentu, kdy krásný pták z výjevu odletí, musíme si připustit, že si tedy tak zcela nemůžeme pomoci, abychom se na ně nedívali s ohledem na události, které se staly mimo tento výjev, následně v čase. Jakkoliv změna z fotografie na digitální obraz způsobila vznik hluboké propasti mezi skutečností a její reprezentací, časový posun stále zůstává klíčovým. Emoce, které určité události připisujeme, vždy vychází z naší až následné vzpomínky na tuto událost.

Jakkoliv je nějaká zkušenost, kterou prožíváme dlouhá, nakonec z ní vždy zbude jen pár momentů, které se ale budou v naší hlavě přehrávat do nekonečna.

Michal Novotný

Kniha Davida Eggersa doposud nebyla přeložena do češtiny necháváme tedy citaci v původním znění.

“I am barefoot and run like an Indian and I can look back and it’s still coming, I can see Toph in the distance, blond and perfect— It’s up there and rising, Jesus fucking Christ it’s small but then it stops up there, it slows and stops all the way up there at the very top, for a second blotting out the sun, and then its heart breaks and it falls— And it’s coming down and the sky is all white with the sun and the fris-bee’s white too but I can see the thing, I can see that fucker I can make it out and I can run under it I know where that fucking thing is, I will run under and outrun that fucker and be under it and will be there to watch it float so slowly down, spinning floating down I beat you motherfucker and I am there as it drifts down and into my hands, my hands spread out, thumbs as wings, because I am there, ready to cradle it as it spins just for a second until it stops. I am there. I was there.”

Eggers, Dave. excerpt from “A Heartbreaking Work of Staggering Genius.”