Bohuslav Růžička – FAREBR

Bohuslav Růžička (1923–1993, Opava) byl fotograf a tvůrce fantastického realismu – FAREBR. Během druhé světové války bojoval v partyzánských jednotkách v Jugoslávii (zvýšení svého důchodu na základě válečných zásluh odmítl) a v roce 1945 se vrátil domů, kde vystřídal nejrůznější zaměstnání. Dlouhá léta pracoval v Ostravě jako metodik pro fotografii a film, zde také založil školu výtvarné fotografie. V roce 1968 emigroval, ale po půl roce se vrátil domů, byl zbaven všech funkcí a musel odejít do výroby (stal se správcem sportovní haly, kde setrval až do důchodu). V roce 1986 se odstěhoval do Luhačovic, kde z malého domku vytvořil vlastní galerii s nespočtem svých fotografií a kreseb své ženy. On sám měl přes sto samostatných výstav doma i v zahraničí, za své fotografické dílo mimo jiné získal Cenu Unesco, o jeho Farebru byl v ostravské televizi natočen dokumentární film.

Malý domek v Luhačovicích zvenku celý pokrytý (ani centimetr volného místa, ani vteřina ticha) magickými fotografiemi ostravské strusky, ze které se vynořují tváře démonické a záhrobní, až tě to zamrazí a tváře vtipné a smích probouzející, které osvobozují svým vědoucím pohledem z břímě přítomného až příliš reálného času, nehybná tvář indiána, barokní kosmonaut, tisícem let prověření dva plus dva milenci, tvář vědmy, které si tě na chvilku přivlastní a vezme do rodiny. Mezi bílými obleky lázeňských hostů procházejí postavy, jako ze stínového divadla pestrobarevného ostrova Jávy, jakoby nic se nestalo, jednou za rok vykopeme své nebožtíky a vyneseme je na světlo, jako na ostrově Sulawesi, otírají se o Jurkovičovy ornamenty, jsou to postavy režiséra J. A. Pitínského, básníka Jiřího Dynky, malíře Františka Petráka, na slavné kolonádě pod jejich kroky křoupe (křúpe) písek a všechno se uvnitř sype jako v dětském kaleidoskopu, měj odvahu podívat se nahoru, lázeňské slunce praží a peče, bukanýři mají prsteny se smaragdy, právě končí 80. roky a odněkud – od zápraží malého domku pokrytého tmavými fotografiemi v kontrastu s rozkvetlými lázněmi Luhačovicemi (Luhaj) zní hudba – na dvě harmoniky se tady hraje – až na maximum rozsahu paží a svého života roztahuje harmoniku šťastný fotograf a úspěšný partyzán (pokud si – jako bohém – o partyzánech a o úspěchu – nevymýšlel) Bohuslav Růžička spolu se svým malým a tehdy geniálním synkem. Jen si řekni, jakou chceš zahrát písničku. Nějaký Balkán?

text: Pavel Petr

místo konání: 4. patro u výtahu, budova 14