Bílá Psyché
Bílá Psyché
Galerie Entrance má svůj nesmazatelný cejch prostoru nepříliš vhodného pro vystavování současného umění. Dispozice její architektury jsou až příliš dominantní pro jinak konvencionalizové podmínky vnímání uměleckých děl. Prototyp bílé kostky – stále platného ideálu výstavnické praxe – je bývalé oranžérii, zasazené do středu parku s výhledem na blízký barokní klášter, zkrátka na hony vzdálen. Kritika domněle neutrálního pravoúhlého, vybíleného prostoru se vine uměleckou teorií i praxí přinejmenším od 70. let minulého století. V letech devadesátých a na přelomu milenia se zase objevují snahy budovat architektonicky autoritativní muzea a galerie. Přesto se ke kostce stále vracíme. Co znamená ona původně proponovaná neutralita? Vytržení? Izolaci od okolního kontextu? Konzervaci, kterou Brien O’Doherty ve své knize Inside the White Cube přirovnal k hrobce starých egypťanů?
Na výstavě Bílá Psyché pojímáme problém skrze psychologické přirovnání. Lidská mysl má tendenci se izolovat do specifického okolního kontextu v momentech životních problémů a zvratů. V situacích jako je ztráta partnera, smrt blízkého, nemoc, existenční potíže, spory a podobně se často uzavíráme sami do sebe. O umělecké tvorbě ale mnoho lidí uvažuje právě jako o katalyzátoru potlačených emocí a duševního napětí, o nástroji sublimace a výronu psychických stavů. Probíhající výstava si s touto tradiční metodou nahlížení díla skrze psychologii umělce pohrává. Stojí na kontrastu mezi formou a obsahem: galerie je přetvořena v dočasnou white-cube, respective v model výstavního prostoru, který se díky svojí čistotě a nespecifičnosti stal svatým grálem modernistického výstavnictví. Vše je však jen dočasnou kulisou. V těchto architektonicky “bezpříznakových” podmínkách představujeme práce českých umělců a umělkyň, které byly vytvořené v komplikovaných momentech nebo obdobích jejich života. Každý autor vybral dílo na výstavu sám – přičemž někdo byl sdílnější ohledně biografických podrobností, někdo méně. Snahou kurátorů ale není bulvárně převyprávět v galerii konkrétní bolestné situace ani podat doslovnou psychologizující interpretaci jednotlivých děl. Události, při nichž (nebo na jejichž základě) díla vznikla, zůstavají skryté. Divák se může pouze domnívat, jaké okolnosti provázely genezi tvorby každého z nich, domýšlet si. Strohá instalace a bílá zeď se tak paradoxně proměňují na jakési zvětšovací sklo – nic nám nenapovídají, staví před nás pouze samotné dílo, kterému my sami můžeme připsat nespočet dramatických interpretací. Svůj psychologický rozměr tak získává výstava jako celek – neutrální prostor je nabitý nevyřčenými emocemi. Jádro problému tedy stojí na odkrývání izolace pouze v mysli diváka.
