Ponoříme-li se dostatečně hluboko do vody, barvy začnou mizet. Jasně se nám ukáže, že samozřejmé součásti věcí, jsou někdy jen jejich přechodnou vlastností. Po pěti metrech mizí červená. Po deseti oranžová. Po dvaceti žlutá. Po třiceti zelená. Ve sto metrech modrá. Poslední mizí fialová. Úplně na dně se setkáváme s bezbarvým. Nemohu o něm mnoho říct. Vím jen, že své jméno rád uvozuje malým písmenem. Prý není jeho pravou součástí. Mizení barev pod vodní hladinou může překvapit. Závislost barev na světelném zdroji však bereme za samozřejmou, někdy i přináší potěšení. Černobílá škála se pod vodní hladinou nebude měnit, jen se postupně ztratí ve tmě. Existuje dlouhá tradice nedůvěry k barvě. Barva byla spojována s exotickým, naivním a ženským. Osvícenské vědecké ilustrace byly vyvedeny v černobílé škále nikoliv jen kvůli nižší pořizovací ceně. Šlo také o předvedení přísnosti vědy a rozumu, která barvou neměla být poskvrněna. Příklon k nebarevné škále všude tam, kde měl být zdůrazněn intelekt, však přetrvával i ve 20. století. Prominentní časopis Artforum, který od roku 1962 přinášel zprávy o konceptuálním umění a minimalismu, byl až do konce 70. let přísně bezbarvý.

 

Dlouhé a doslovné názvy obrazů od autora s pseudonymem Scottyprotizbytkusvěta, stejně jako minimalistická interpretace mýtu o Orfeovi a Eurydice na obrazech Hjörtura, jsou vyjádřením rozumově lineárního přístupu ega k realitě. Každý Scottyho obraz je opatřen názvem – popiskou, která zobrazovanou událost pojmenovává, jako by měla být vzápětí zavěšena do encyklopedie (mezi)generačních traumat. Hjörtur zobrazuje klíčový moment mýtu o Orfeovi a Eurydice, okamžik kdy se Orfeus navzdory zákazu bohů ohlédne za Eurydikou, a tím ji uvrhne zpět do podsvětí. Tuto tragickou ztrátu milované osoby Hjörtur redukuje na pouhé dva znaky – úplný, neúplný.

 

Paradoxně oba autoři ve svých obrazech zkoumají oblasti výsostně liminální, nestálé a proměnlivé. Orfeovo neodolatelné nutkání ohlédnout se (které oba milence odsuzuje k temnému osudu) je podle Lacana manifestací štěpení subjektu a objektu. Splynutí subjektu s objektem jeho touhy je nemožné a tato nemožnost je sama hnacím motorem vášně. Toužebný pohled je však jen jedním prvkem v zřetězení sil, které příslovečného psa udržují v otáčení se za vlastním ocasem. Zcela přehlíženo je, že samotný ocas i psí oko jsou součástí jediného těla, stejně jako Orfeus se po letech vdoveckého utrpení setká s Eurydikou znovu v podsvětí. Ne náhodou ho tam pošlou Bakchantky, extatické pařmenky, stoupenkyně Dionýsa, které při hlučných moshpitech splývají v kolektivní tělo. Právě ony představují sociální, veselou a družnou obdobu Orfeova depresivního, individualistického truchlení. Právě ony brutálním činem navrátí Orfea tam, kde chce být – v nerozlišeném, splývavém klíně Eurydiky.

 

Donald Winnicott viděl v dětském breku kořeny hodnotného hudebního zážitku, který může rozkvést v pozdějším věku. Ve svém eseji Fear of Breakdown popisuje strach ze ztráty kontroly a ze zhroucení jako univerzální lidskou kondici. Trauma bezmoci je tak ranné a hluboké, že informace o něm nejsou ani v podvědomí. Je jako černá díra, kterou nemůžeme spatřit, protože pohlcuje všechno světlo. Je proto dobré s ním počítat, i když nic nenapovídá o jeho existenci. Smutek je výrazem čisté oddělenosti, výrazem hraniční linie. Smutek se vyskytuje na mořském břehu a tam, kde je konec cesty.

 

Obrazy Scottyhoprotizbytkusvěta jsou hravou oslavou oddělenosti. Ikony objektů, figur a horizontů zde vytvářejí jednoznačný slovník jazyka, který se však zabývá výhradně nedořečeným, iluzivním a panoptikálním. Chybí barvy, chybí detaily. Ale nelidské oko nervózně těkajíc stejně vidí vše. Pokud barvy při ponoru mizí, mám naději v to, že při vzestupu (například horkovzdušným balónem) bude barev přibývat. Beru bezbarvého sebou. Cestou mi vypráví: “Smutek vnímám jako kapsu vytvořenou jediným tělem, které se prohne natolik, že se přiblíží ve svých dvou nejvzdálenějších koncích a začne je vnímat jako oddělené. Tato kapsa dává celé tělo do vertikálního pohybu, jako balón nadnášený lehčím plynem, než je okolní atmosféra. Pohled na vzdalující se Zemi trychtýřovitě rozevírá strach ze zhroucení. Prohnuté utrpení se zdánlivě rozdělí na přirozenou odolnost vůči utrpení a přesvědčení, že utrpením získávám odolnost a sílu. Vzpomínka na nedávno započatý pohyb vzhůru, který se jeví jako vzdálenost mezi těmito dvěma póly, pohání celé tělo dál. Nastává fetišizace utrpení. Nevyhnutelně se při setrvání v tomto pohybu prohlubují přidružené jevy, jako ztráta empatie a naděje. Při pohledu do minulosti litujeme toho, co se nestalo spíše, než toho se stalo. Při pohledu do budoucnosti očekáváme naopak, že budeme litovat toho, co se stane, spíše než toho, co se nestane.” Úsměv a klid na jeho nekonečně upřímné tváři ale říká: to nic, jenom si hraji se slovy. Necháváme proto myšlenky plavat a sledujeme atmosféru kolem. Vynořují se nepoznané a fascinující barvy nového světa.

 

vystavující: Hjörtur, Scottyprotizbytkusvěta, Aleš Zapletal