Peter se seznamuje s Bělou Kolářovou a na první pohled se zdá, že se naparuje, předvádí, provokuje, zabírá prostor a co víc, odvažuje se odpoutat od stěn a vstoupit do prostoru. Běla Kolářová, jakožto osobnost historie českého výtvarného umění, si však s takovými projevy nezadá. Stojí tu pevně ve svých idejích, za svými díly. Dnes se neztrácí ve stínu jiného autora, namísto toho si po pozornějším zhlédnutí můžeme všimnout drobných detailů a náznaků v postoji jejího partnera. Peter Fabo přes všechnu okázalost a zvolené prostředky jedná s úctou, něžně vzdává hold a přiznává Běle její náležité místo. Přeci jen už na to má věk a ví co se patří. Zjevně je rád, že tu může být hned po jejím boku.

  

Zdá se, že návštěva těchto dvou autorů u Josefa Sudka se zdařila. Je to příhodné místo k setkáním význačných osobností fotografie. Ovšem naši aktéři, snad budoucí přátelé, se poněkud vymykají. Stojí na pokraji fotografie přesto, že oba využívají její nejzákladnější principy. Oběma tato poloha nad míru svědčí a ono mediální vymezení je zde spíše pro vytvoření souvislostí, nikoli kontextu. Autory pojí totožná zkušenost s procesem tvorby. Bez pochyby naráželi oba na stejné zádrhely a oba, ač se to nezdá, pracují s toutéž pokorou, kterou si temná komora žádá. Na výstavě mezi nimi vzniká jemné napětí, na křehké práce Kolářové levitující v průhledných plátech hmoty bez rámu, volně reaguje Fabův obraz s elipsami zavěšený do prostoru. Výměna názorů se odehrává napříč celým prostorem.

  

kurátorka: Elsa Rauerová