Aulos a Lyra
Někteří říkají, že Athéna si vyrobila dvojitou flétnu (aulos) z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že se její hra ostatním bohům líbí. Sedla si proto pak s flétnou v samotě u potoka ve fryžském háji, hrála na ni a pozorovala svůj obraz ve vodě. Obličej jí chvíli modral, chvíli červenal, od namáhavého dutí do nástroje se jí nafoukly tváře… v tu ránu jí došlo, proč se obě bohyně potutelně smály. Odhodila flétnu a proklela každého, kdo ji zvedne.
Nevinnou obětí kletby se stal jeden ze satyrů, Marsyas (někteří říkají, že Dionýsův syn), který o flétnu zakopl a se zvědavostí ji přiložil ke rtům. Flétna začala hrát sama od sebe. Marsyas pak chodil po Frýgii a „svojí“ hrou přinášel radost jejím obyvatelům. Ti po čase začali prohlašovat, že ani sám Apollon nehraje na svoji lyru tak pěkně a prostoduchý Marsyas to nezpochybňoval. Nahněvaný Apollon vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz mohl poraženého soupeře podle své vůle potrestat. Jako porotu zvolil Múzy. Soutěž byla vyrovnaná, Múzy okouzleny oběma nástroji. Apollon ve své potřebě vyhrát nakonec vzkřikl na Marsya: Zkus udělat se svým nástrojem to, co udělám já se svým! Obrátil pak lyru nohama vzhůru a hrál a zároveň zpíval. S flétnou tohle nešlo a Múzy chtě nechtě musely přiřknout vítězství Apollonovi. A Apollon vynalezl pro poraženého soka vskutku neapolinský trest. Zaživa ho stáhl z kůže.
Friedrich Nietzsche ve Zrození tragédie z ducha hudby objasňuje dvě síly, apollinský a dionýský princip a jejich věčný konflikt. Apollinský princip je světlý, rozumový, rozlišující, intelektuální, v řádu se odvíjející. Dionýský je temný, iracionální, vášnivý, orgiastistický, ztělesňující nerozlišenost a chaos. Oba principy spolu podle Nietzscheho bojují o vládu nad lidskou existencí. Ačkoli je patrné, ke kterému z nich sám Nietzsche inklinuje, tento anticipátor estetiky ošklivosti tvrdí, že v umění nemohou zmiňované póly existovat odděleně. Antická tragédie, která podle něj oba elementy, dionýský v hudbě a zpěvu sboru a apollinský v dialozích, spojovala v jeden opus, tak představovala nejvyšší umělecký výraz. Apollinský duch propůjčil dionýské abstraktnosti tvar.
Ve starověkých Delfách, v místech, kde působila Pýthie, se nachází Apollonův chrám. Staří tu měli na zřeteli, že ony dva póly, apollinský a dionýský, nemohou být jeden bez druhého. Světlého rozumového Apollóna a jeho Múzy z tympanonu vyvažoval na zadní straně svatyně iracionální, chaotický, temný a bolestný obraz Dionýsa.
Však jsou obě božstva také bratři, synové Dia. Dionýsos, syn bohyně Sewmelé, je sice známý především jako bůh nespoutaného veselí a vinné révy, ale zapomínáme, že je dokonce z Dia zrozený, Hermův chráněnec, ten, který sestoupil do podsvětí, bůh plodnosti, úrody, ale i inspirace, tvůrčího rozmachu, básnického a vešteckého nadání. Apollon, Foibos – Zářící, je kromě toho, že je synem Dia a Létó, také pěkný ptáček, který se občas neudrží.
Někteří říkají, že Apollon obrátil na svoji harfu Orfea, původně Marsyova žáka. Jiní zase říkají, že soutěžil Apollon a Pan, bůh stád, na svoji flétnu, Syrinx. Porotcem byl král Midas, a za svůj příklon k Panově písni si vysloužil od Apollona oslí uši.
Kurátorka výstavy: Lucie Barvínek Šiklová
Výstava je součástí doprovodného programu Mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána.