Ať jsme otáčeli, jak jsme chtěli

“Pozdě v noci se mi o ní zdálo, ne o té dvojité půlce dívky, kterou jsme měli, ale o té dvojité půlce, kterou jsme neměli. (…) Byla tam – dívka, která stojí vždycky tváří k vám, ať se vrtnete kamkoli. Dívka, která vycení zuby a hledí na vás, hledí.”

Pohled škvírou současného umění na zákoutí weird fikce a “povzneseného” hororu. Přijetí tradované hrůzy z až příliš skutečné moci obrazů, kdy malované reprezentace lidské tváře vládnou nadpřirozenými schopnostmi, což je představa přítomná například v Pickmanově modelu od H. P. Lovecrafta nebo ještě dříve v Gogolově Podobizně.

Na rozpraskaném mikrožánrovém portrétu rozpoznáváme obrysy upuštění od perspektivy “krásky v nesnázích” ve prospěch aktivně jednající protagonistky. Všimneme si taky rozklíženého rámování medijních kreseb z časů módy spiritismu dohromady s dnešními vizuálními výstupy jazykových modelů. A odráží se tu i nejistota ze ztráty kontroly nad tělesností a z mašinizace lidského těla. Ať už strojovým myšlením, protetikou a suplementy nebo paranormálními jevy.

Název výstavy Ať jsme otáčeli, jak jsme chtěli je převzatý z povídky Briana Evensona z knihy Píseň, kterou se objasňuje svět o ztrátě tváře dívky pravděpodobně unesené mimozemskou entitou, nemožnosti úplného poznání ne-lidských sil i obtížnosti porozumění mezi binárně vymezenými genderových rolemi.