Áša Sárová – Still-less

Výstava proběhne bez vernisáže ve výlohách divadla BuranTeatr.

𝑁𝑖𝑐. 𝐽𝑒𝑛 𝑠𝑡𝑎́𝑡 𝑎 𝑛𝑖𝑐 𝑎 𝑛𝑒𝑟̌𝑖́𝑘𝑎𝑡 𝑛𝑖𝑐. 𝑀𝑢̊𝑧̌𝑒𝑠̌ 𝑣𝑖𝑑𝑒̌𝑡, 𝑐𝑜 𝑚𝑢̊𝑧̌𝑒𝑠̌ 𝑣𝑖𝑑𝑒̌𝑡 𝑎 𝑚𝑢̊𝑧̌𝑒𝑠̌ 𝑠𝑙𝑦𝑠̌𝑒𝑡, 𝑐𝑜 𝑚𝑢̊𝑧̌𝑒𝑠̌ 𝑠𝑙𝑦𝑠̌𝑒𝑡. 𝑀𝑢̊𝑧̌𝑒𝑠̌ 𝑣𝑢̊𝑏𝑒𝑐 𝑛𝑖𝑐 𝑛𝑒𝑟̌𝑖́𝑘𝑎𝑡. 𝐽𝑒𝑛 𝑡𝑎𝑘 𝑠𝑡𝑎́𝑡 𝑎 𝑣𝑢̊𝑏𝑒𝑐 𝑛𝑖𝑐 𝑛𝑒𝑟̌𝑖́𝑘𝑎𝑡. Áša Sárová, autorka

Může obraz fungovat bez příběhu?

Fotografka Áša Sárová se ve své lakonické výstavě zabývá vším a ničím. Jak sama podotýká, od fotografií se očekává, že budou vyprávět příběh a okénko po okénku nás tímto nevysloveným příběhem provedou. Od uměleckého díla až po instagramový účet se dnes svět hemží narativy více či méně uvěřitelnými, ze kterých se ale v množství informací vytrácí jakýkoliv hlubší smysl a soudržnost. Přitom není potřeba hledat hloubku v tom, co jednoduše je tady a teď a působí to nejen na naše smysly, ale i na něco hluboko v nás, co nelze popsat slovy. Právě tohle vynucování příběhu provádějícího obraz za každou cenu se stalo podkladem pro další vývoj díla a důvodem, proč upozornit na plytkost takového snažení.

“Příběh už má dnes i máslo v Lidlu”, zmiňuje autorka výstavy a člověk se musí smát, než mu dojde, co se za tím skutečně skrývá.

V lyrickém pojetí fotografie se zaměřuje na moment, který nelze popsat slovy, na magii spatřenou v okamžiku, kterou je možné procítit pouze v případě plného a vědomého vnímání prostoru kolem nás. Magie spatřená v tichém pozorování mikrosvěta, který obklopuje každého jednoho z nás a tisíckrát se změní od východu do západu slunce. Nezaměřuje se na nic konkrétního, jedná se spíše o archetypální pocit souznění a hledání celistvosti člověka s okolím.

Meditativní přístup celé koncepce nás přivádí na myšlenku důležitosti pout, které utváří objekt jakožto součást krajiny mysli, jak té reálné, tak surreálné. V dnešní době, kdy téměř všichni byli nuceni zpomalit, nám struktura výstavy umožňuje využít čas, se kterým si někdy najednou nevíme rady a zakusit poetiku všednosti skrze soustředění, které je jinak tak vzácné. Je třeba vycítit archetypální jazyk, který jsme již v moderním světě zapomněli, ale stále v nás rezonuje. A když chybí slova, může vypomoci k zobrazení neskutečnosti právě fotografie.

A tak dnes můžeme říct, že po slow food a slow travel příchází slow photography. Může umění fungovat bez příběhu? Máslo to určitě dokáže.

Alena Vodáková, kurátorka

Áša Sárová (*1989), původním povoláním lingvistka, nyní třetím rokem studuje fotografii na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Ve své tvorbě ji přitahují městská zátiší, všednodenní nálezy a výjevy na první pohled obyčejné a banální.

—

Letošní sezónu věnujeme tématu Nic zvláštního. Představujeme projekty, které různými způsoby nahlíží na všední a každodenní.

Obyčejné a všední – obvykle nám nestojí za zmínku. Zaujatě vyprávíme o všem dechberoucím, neotřelém, inovativním, inspirativním nebo revolučním, až do míry, kdy tato slova sama sebe vyprázdní. Obyčejnost uniká naší pozornosti. Proč se zdráháme říct „nic zvláštního“, když se někdo zeptá, co je nového? A co je vlastně obyčejné?