Artur Magrot – Oběživo
„Umění má komplexní vztah k moci. Na jedné straně může sloužit jako prostředek propagandy a udržování stávajícího stavu, na druhé straně však existuje dlouhá historie subverzivního umění, které se zaměřuje na kritiku a dekonstrukci dominantních ideologií a společenských norem. Umělci využívají různé taktiky a strategie, aby se stavěli proti moci – otevřeně, skrytě, skrze symboly a kódy, plánováním nebo realizací nových společenských uspořádání. Tyto aktivity, ať je pojmenujeme neoficiální, angažované, kryptické nebo aktivistické, kreativně využívají moc jako zdroj témat, postojů a strategií pro svou práci.“ (Magrot, 2023)
Těmito slovy uvozuje vizuální umělec Artur Magrot svou rozpracovanou disertační práci, v níž mapuje tento typ uměleckých projevů ve snaze proniknout hlouběji do sebereproduktivních procesů moci, které ve své tvorbě dlouhodobě zkoumá. Právě zájem o subverzivní umělecké strategie, v Magrotově pracích přítomný snad od samého počátku, představuje průsečík, v němž se střetává s uvažováním svého pedagoga a dlouholetého přítele Dušana Zahoranského.
Zatímco se Magrot ve svých videoinstalacích a uměleckých projektech z posledních pěti let noří hluboko pod povrch žitých, často hraničních, zkušeností, aby se doptával po možnostech našeho fungování v rámci systému, který k nám není vždy zcela přátelský, Zahoranský dělá v podstatě totéž, jen úplně jiným způsobem. V duchu své dosavadní tvorby – věnované zkoumání komunikačních možností písma a znaku, přispívá do dialogu formou na první pohled banálních až absurdních komentářů. Prostřednictvím sdělení zakódovaných do maximální zkratky však podává nejen koncentrovanou výpověď, využívá je jako rozbušku divákova uvažování. Podvratnost jeho gesta spočívá v tom, že své objekty a instalace v podobě oproštěných slov nebo z kontextu vytržených slovních spojení zasazuje do nečekaných situací. Poukazuje tím na jejich možné čtení hned v několika rovinách.
Společná instalace, kterou autoři připravili pro Galerii 2, sestává ze šesti stolů či spíše pracovních desek. Navazují v ní na Magrotův poslední umělecký projekt OBĚ-ŽIVO zrealizovaný v rámci autorova doktorandského výzkumu na pražské Akademii, v němž aktualizoval příběh odehrávající se na pozadí vzniku československé koruny. V ústecké výstavě však Zahoranský s Magrotem nahlíží pojem oběživa v širším kontextu. Akcentují v ní téma práce a její hodnoty. Je však i úvahou o distribuci, přerozdělování a doplňování energie, ale také o jejím odčerpávání a ztrátě. Ať už jde o energii nás samotných nebo o potenciál systému, který svou prací někdy tak trochu bezhlavě vyživujeme a udržujeme v chodu.
kurátorka: Nina Moravcová
