Artur Magrot ve své práci vždy sleduje hranice mezi různými prostory, jejich mediálními možnostmi a politickými režimy, ohledává velmi jemné povrchy mezi soukromým a veřejným, svobodným a uzavřeným, nebo prostorem mým a naším sdíleným… Na výstavě Global Illumination otevírá svůj vlastní domov a ateliér. Kamera prolétá místnost od okna, přes dočasná zákoutí, skrumáže věcí, nezamýšlená zátiší zpět ven. Ve hře je nejen naše sdílená zkušenost se sebe-izolací v našich domovech kvůli opatřením proti pandemii, ale také hranice osobní a tvůrčího prostředí, hutného vnitřku a imaginárního, ideálního vnějšku, ke kterému se kamera vrací jako k jakémusi ironickému východisku. Vnějšek jako by byl všudypřítomný a přeci nedosažitelný. A právě v čase karanténních omezení se stává předmětem našich očekávání, i spekulací.

 

(z textu k výstavě Václava Janoščíka)