Anna Ruth, Stanislav Zábrodský – Almost Time For a Bliss

Jazyk se mi lepí na patro. Vyschlé hrdlo se znovu přihlásilo o pozornost, tentokrát s větší intenzitou. Nejsem ani v polovině cesty. Křídla mě nevýslovně bolí a zachvacuje mě panika.

Slunce žhne a oslňuje tak, že nemůžu pomalu otevřít oči. Chci se schovat, ale není kam. Vzedmul se vítr. Začal sfoukávat prach z vyprahlé země. Suché listí pomalu padalo na zem s každým dnem víc a víc. Zanechávalo otisky.

Sluneční záře mě pálí na každé částečce těla. Lom světla se dostává k mému oku. Vypaluje do něj hlubokou skvrnu a znemožňuje mi udržet směr. Pocit pádu mě děsí a nejistě se snáším k zemi.

Přistání bylo bolestivé.

Slunce žhnulo a rozpalovalo zem do ruda. Musím si zakrývat oči před nápory suchého písku. Slyším pouze nekonečný příval větru. Snažím se přijít na to, kde se nacházím. V dálce vidím meandry vyschlého toku. Země je vyprahlá a nepřístupná. Život ustoupil do schůdnějších míst nebo se vypařil úplně. Dříve tato místa prostupoval zápach tlení. Vůně rozkladu se vytratila s žhnoucím Sluncem a zůstala jen torza připomínající minulé časy.

Jaká asi byla?

Nemohu si vzpomenout. Slunce do mě vypálilo hlubokou skvrnu. Zbylé konstrukce, které nikam nevedou. Naplňují mě pocitem naděje, ale i stesku, který nemá hmatatelné opodstatnění.

Původce záře není Slunce, ale předmět na povrchu země. Vypadá, jako by pohlcoval veškerý sluneční žár a oslňoval vše okolo. Přiblížím se a pokusím se jej zvednout. Cítím podivuhodný příval energie. Proudí mi tělem a zdá se zcela bez konce.

Jaký je to pocit cítit se sám? Je to jako být hladový až do morku kostí, když ostatní kolem tebe připravují bohatou hostinu. Je to pocit zahanbení a znepokojení. Chcete se najíst, ale nevíte jak. Časem zjistíte, že nestačí hodovat s ostatními, ale najít si místo, kde se dokážete najíst sami. Něco uvnitř vás se nakrmí a ukotví.

Čekám až se ta částečka uvnitř zvedne a znovu zavládne. Až se chopí své síly. Dny se prodlužují, schránka je užší a užší. Čas vyjít na světlo dne se blíží.