Andrea Mikysová, Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák – Rude awakening

Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák a Andrea Mikysková jsou tři umělci nastupující mladé generace. Věnují se vlastní, formálně i obsahově různorodé tvorbě (prezentované v rámci individuálních výstav), ale také dlouhodobé umělecké spolupráci. Jejich společné výstavy tak představují propojení novomediálních i tradičních uměleckých přístupů, které pojí zájem o reflexi určitého společenského tématu či vlastních osobních postojů a idejí.

V galerii Basement trojice představuje výstavu Rude Awakening. Doslovný překlad (Hrubé/Sprosté/Neslušné/Násilné probuzení) dává smysl, avšak osobně si k názvu vytvářím situační ekvivalent – být probuzen fackou. Hlavním tématem, ke kterému se umělci vztahují je klimatická krize. Prostřednictvím jednotlivých děl se však nevyjdřují primárně k poselství a obsahům klimatické krize, tedy tím, co za ní stojí a co přesně představuje. Předmětem jejich analýzy je totiž to, jak téma (ne)rezonuje ve společnosti.

Patrik Kriššák svými malbami vytváří otázku, zda-li i téma klimatické krize může být, nebo dokonce už je, zprofanováno? A co to znamená? Rezignace, apatie na jedné straně, panika, úzkost a stav existenciálního ohrožení na straně druhé. Symboly výdobytků naší civilizace (palma = paradise) se v nekonečném růstu hrubých domácích produktů (dávno etablovaných jako ukazatele kvality lidského blahobytu) akcelerují natolik, že se zahřívají, začnou hořet a od nich chytne i vše okolo. 

Andrea Mikysková také tématizuje vliv ekonomických, společenských a politických systémů na vztah člověka a jeho přirozeného habitatu. Ve video-kolážích, obsahujících bezpočet reálných obrazců našeho světa i na základě vlastní imaginace vytvořených digitálních grafitti, divák sleduje předobraz toho, co nastane, pokud se opravdu jako společnost i jako jedinci rozhodneme ignorovat vlastní odpovědnost. Zneklidňujícím aspektem je nejistota, způsobená otázkou, zda-li už v takovém to stavu nejsme. Veřejný prostor našich betonových měst si chráníme důkladnou legislativou, má i krajina takovou ochranu?

Ivana Pavlíčková se zabývá objektovou tvorbou, především formou keramiky. V její práci je patrný kontinuální zájem nejen zkoumat hranice tradičního média, ale také analyzovat obsahové i formální vztahy současného, nedávného a historického umění. Jedná se o určitý typ institucionální kritiky. V kontextu výstavy tak její práce otevírá složitou otázku, jakou pozici by mělo umění v otázce klimatické krize zaujmout? 

Být probuzen fackou je jen stěží příjemný způsob, jak opustit relaxační a bezpečné prostředí spánku. Je to nepříjemný moment vytržení z přirozeného stavu. V kontextu výstavy se dá číst vícero způsoby. Facku zažíváme jako lidstvo, sami jsme ruku natáhli a připravili k akci – švihu, ten spustil rostoucí mediální i společenský zájem o klimatickou krizi. Bude bolest dostatečná, aby nás probudila? Nebo si na ni zvykneme? Co, když nám bude dokonce příjemná? Co když probuzení fackou, je ještě stále příliš slušný způsob, co jiného nás dokáže probudit? A co když nás neprobudí nic? Život v nekonečném snu lidského blahobytu. 

Text: David Bartoš