Aleš Růžička | Krep`n`Roll

bonus: koncert Republic of Two od 21:OO

Zabývat se v dnešní době krajinomalbou působí jako lehký anachronismus. Městský člověk přírodu vnímá jako luxus, který si může dopřát leda tak o víkendu. Idealizuje si ji jako oázu klidu, kterou jsme si vybájili stejně jako Claude Lorrain Arkádii. Ne náhodou lemují stěny nemocničních čekáren krajinky v zimním hávu a čeští politici objímají stromy. Příroda podle obecného úzu uklidňuje.

Vedle plenéristů, kteří krásu přírody odevzdaně kopírují, ale existují tací, kterým výsek krajiny slouží jako matrice, do níž otiskují své rozhašené ego. Tato krajinářská tradice, zaštítěná guruem Casparem Davidem Friedrichem je nepoměrně živější. Na odkaz německého romantismu periodicky navazuje třeba Anselm Kiefer, Peter Doing nebo David Hockney.

V případě malíře Aleše Růžičky /1977/ můžeme směle operovat s predestinací /Rů-ži-čka/ a taky s kvalitním genofondem /Ztělesňuje už čtvrtou generaci jihočeských krajinářů započatou pradědou Aloisem, který rámoval obrazy Janu Zrzavému/. Nezanedbatelný vliv na Alešovu tvorbu má i klání O nejhezčí balkón konájící se v jeho rodné Bechyni. Už řadu let v něm nekompromisně vítězí jeho maminka Jiřina.

Aleš Růžička je krajinář- katalogizátor. Má systém. Eviduje krajinu a jeho záběr se stále zužuje. Obsese květenou je u něj zjevná od začátku. Postupně se tématicky přenesl z exteriéru do interiéru. Kytky přirozeně bující v krajině vyměnil za pokojovou okrasu a od krajinomalby se posunul k dalšímu tradičnímu žánru – zátiší. Plně si vědom omezených možností pěstitele, začal ve svých malbách konzervovat to, co musí nutně podlehnout rozkladu. Seschlý fíkus se stal plnohodnotným ekvivalentem barokních vanitas. Na rozdíl od klasických mistrů, realitu nereprodukuje, ale fabuluje. Řadu květin, které shnily dřív, než je stačil portrétovat, maluje zpaměti. Jednotlivé rostliny si pamatuje po svém. Aniž by se řídil ikonografickými či ikonologickými příručkami, obtěžkává je vlastní, vysoce privátní symbolikou. Jsou mementem jednotlivostí z jeho života. Heroizuje je nadživotními formáty a gestickou, místy až trojrozměrnou pastózní malbou. Citová investice je více než patrná. Intimní obsahy zůstávají skryty.

S dalšími cykly se životnost kytek dramaticky zkracuje. Začíná evidovat řezané aranže vázané k životním jubilejím nebo jen tak. Téma pomijívosti jej přivádí k pugétům darovaným ex post /Hřbitovní kvítí/. Stejně jako v případě barokních tenebristů se jeho natura morta vylupuje z černého lesklého pozadí. Fascinovaně se zaobírá celofánem, jako by podlehl formálnímu ekvilibrismu Henriho F. Latoura.

V nejnovějším cyklu střídá zmar a ztrouchnivělost syntetika. Zjednodušeně řečeno, Aleš ušel dlouhou cestu od celofánu ke krepáku. Funerální kulisy vyměnil za poutě. Kontemplativní paletu za kolotočářskou barevnost a kočičí zlato. Druhý plán je o poznání světlejší, místy vypuncovaný srdci. Explicitní symbolika, patetická sdělení v polevové úpravě ke střelnicím patří. Stejně jako pouťovky. Papírové růže – krepový kýč na špejli. V Alešově podání mají stylově namířeno od suverénní exprese k lapidární kaligrafii. Ač se jedná o atrapy, dojímají stejně. Padly totiž za lásku.