AKT_ual

Základní otázkou kladenou na této výstavě je: jaké podoby má fenomén ženského aktu na současné výtvarné scéně? Zjednodušeně jak vypadá ženský akt právě teď? Na tuto otázku je zdánlivě ještě jednodušší odpověď, která možná napadá každého z vás – různou, nebo různorodou. Stejně jako nelze kategorizovat přístupy v rámci současného umění obecně tak bezpochyby ani nelze lehce kategorizovat aktuální přístupy k tomuto tématu. Jde dnes nějakým způsobem zobecnit téma ženského aktu jako takového? Je vnímání odlišné u umělců mužů a žen umělkyň? Je relevantní se na to vůbec ptát ještě dnes, ve fázi tzv. postfeminismu, kdy je svoboda ženského těla zdánlivě vybojována? Jisté je jen to, že odpovědí a přístupů je minimálně tolik jako autorů na této výstavě…

Akt bývá považován historicky za jeden z nejpoužívanějších žánrů v umění. Je tomu tak i teď? Někdy se mi totiž spíše zdá, že se někteří umělci aktu v klasickém pojetí obávají, aby nebyli obviněni z klišé, neoriginality nebo dokonce kýče. Začalo to již v moderně a pokračuje částečně dodnes – ženské tělo je umělci často až mechanicky a násilně popíráno, destruováno, ironizováno a vytváří se tak falešná iluze, že klasické téma aktu již v podstatě neexistuje, kromě formálního využití při výtvarné výchově. Ženské tělo – prosté a ve své kráse na očích divákovi – je to něco špatného?

Akt byl dříve obecně vnímán především jako zdroj estetického zážitku pro diváka. Zároveň byl jakousi pomůckou jak usměrnit vztahy k nahému tělu od vulgární sexuality právě k uměleckému pojetí. Důvody k zobrazování nahého ženského těla byly v různých epochách odlišné. Samotným tématem k úvaze by pak mohlo být oblíbené znázornění ženy nahé zezadu se zrcadlem v ruce. V polovině 17. století namaloval Diego Velázquez ležící nahou dívku, kterou divák vidí celou pouze zezadu, jen její tvář se mihne v zrcadle, které přidržuje okřídlený Amorek. Velázquezův obraz bývá často označován za Venušinu toaletu, což je ale omyl. Zrcadlo neslouží k tomu, aby si mladá žena upravila vlasy, ale aby zahlédla toho, kdo pozoruje ji, tedy nás, diváky.

Vyobrazení ženského aktu souvisí velice úzce také s kultem těla, který sám o sobě prodělal dlouhý a proměnlivý vývoj až k dnešnímu modernímu pojetí, kdy dochází k silnému zvýraznění tělesnosti a smyslnosti zejména masmédii. Je to vše ale v podstatě důsledek všeobecného útlaku fyzického těla ve prospěch abstraktnosti a virtuálního světa, který je v současné době preferován. Fyzično a fyzický kontakt se vytrácí a oproti tomu stojí kult krásy vnímané pouze jako vnější činitel, který je často zaměňován s lacinou líbivostí.

Co je však zásadní, je uvědomit si to, že je rozdíl mezi tím, zda je žena nahá, nebo zda je vyobrazena nahá na aktu (mluvíme teď o aktu v klasickém malířství). Tuto myšlenku začal prosazovat zejména umělecký kritik John Berger, jenž tvrdí, že „Být na aktu neznamená pro ženu to samé, jako být bez šatů. Nahá na aktu je žena pro druhé. Akt je objekt vidění, je nahý tak, jak ho vidíme.“ Začalo to vlastně už v ráji u Adama a Evy – vzali si jablko a pak si uvědomili, že jsou nazí. Bůh pak potrestal ženu tím, že bude podvolena muži. Být nahá na aktu tedy pro ženu znamenalo plnit jednu ze svých rolí, potěšit oko muže. Vnímání ženského těla jako takového nikdy není odděleno od sociálních a kulturních hranic. Dnes je více, než jasně vidět, že tělo je především objektem reklamních strategií.

Jako na Velázquezově obrazu se vlastně stále žena dívá pomyslně do zrcadla a její identita je charakterizována obrazy, které definují ženskost okolo ní – vidí samu sebe jako obraz nebo reprezentaci, skrze toto zrcadlo soudí sama sebe a shledává za nutné samu sebe nějakým způsobem zdokonalovat. Pokud bychom mluvili o historii ženského aktu, může být viděna jako neustálá snaha nějakým způsobem ukázat ženu jako jakési „pasivní představení“. Zvrat nastává až v 60. letech minulého století s feministickým hnutím a „body politics“ (politikou těla), která odkazuje právě k těmto vztahům a vyzývá k boji proti násilí na ženách a exploataci jejich tělesnosti. Umělkyně Valie Export ve své akci “Tapp-und Tastkino” (Touch Cinema) nechala dotýkat kolemjdoucí muže svých prsou za závojem v kartonové krabici a tím také poodkryla roušku zahalující dosavadní pozici žen jako pasivních obětí pro mužského diváka. Nejen ňadra jako symbol ženskosti, ale také ženské tělo se začalo osvobozovat.

Dnes nám jsou postoje feministických umělkyň většinou obecně známé. Jak je tomu ale třeba s fotografickým aktem foceným muži? Zůstává obecný přístup, který by se dal tolik rozebírat z pohledu teorie “Gaze” (zírání), stejný? S touto teorií přišla filmová teoretička Laura Mulvey a obecně řečeno jsou podle ní ženy ve filmech a potažmo i v umění exponovány jako objekt zírání pro muže, jde o prožitek vizuální slasti. Bylo by ale pokrytecké se domnívat, že klasický akt a pohled na ženu ve fotografii se neposunul obsahově někam jinam, než jak tomu bylo při jeho vzniku, kdy průkopníci aktu ve fotografii zobrazovali tělo v obvyklých pózách a pojetí a často kopírovali slavné obrazy.

Výběr umělců na výstavě AKT_ual není určen jejich profesní dráhou nebo úspěchy na umělecké scéně. Naopak, zcela úmyslně jsou tu vedle sebe prezentováni autoři z různých sfér, prostředí, s různými zkušenostmi, aktivní, etablovaní profesionálové vedle neprofesionálů a lidí, kteří se uměním neživí, ale “pouze” jím žijí. Jsou tu díla prezentující ženské tělo ve fotografii, malbě, deníkové záznamy, básně, šperky, video, esencialistická díla s použitím přirozeného biologického ochlupení a nebude chybět ani živá performativní tvorba.

Koncepčně bylo velkou inspirací celkové kurátorské pojetí posledního Benátského bienále současného umění. Celá hlavní výstava kurátora Massimiliana Gioniho prezentovala umění jako cestu za poznáním. Ukazovala spleť myšlenek, které spolu komunikují a často si protiřečí. Byla chápána ne jako nějaké poučující poselství, ale spíše jako jakési “současné muzeum”. Gioniho snaha osvobodit současné výtvarné umění ze zavedených norem mne velice potěšila. Ztotožňuji se naprosto s tímto přístupem upřednostňujícím cíle jako je imaginace, emoce a osobní vize před zavedenými jistotami uměnovědného oboru. Myslím, že se umění dostalo trochu do slepé uličky právě proto, že si umělci a kurátoři často myslí, nebo jsou přesvědčeni, že znají, místo aby se snažili poznat. Jsou si jisti, že ví, místo aby se soustředili na vnímání svého okolí. Snaží se poučovat místo toho, aby chápali svou cestu za neustálým zdokonalováním a stále se snažili učit sami něco nového. Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, věřte, že s tímto záměrem byli oslovováni umělci pro výstavu AKT_ual.

Místo zaručených odpovědí na výše zmíněné základní otázky týkající se aktu čekejte po jejím shlédnutí spíše otázky další. Nemá to tak ale vlastně být? Všichni přece v noci sníme a umělecká tvorba k této činnosti opravdu daleko nemá. Gioni nazval svou výstavu “výstavu obrazů”. Aniž bych se snažila nikterak srovnávat s ním, myslím, že mohu výstavu v galerii Artatak nazvat “výstavou aktů”, možná, nebo lépe řečeno obrazů a osobních fantazijních vizí a cest za poznáním ženského těla a jeho vnímání…

Eliška Furčáková