Adéla Součková: Virtuální jeskyně a zlatá klícka

Adéla Součková (nar. 1985) absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění (prof. Jitka Svobodová, doc. Vladimír Skrepl) a Hochschule für Bildende Künste (HfBK) v Drážďanech (prof. Ralf Kerbach, prof. Ulrike Grossarth). V současné době dokončuje na HfBK tzv. Meisterschüler. Dvakrát se stala finalistkou Ceny kritiky za malbu s přesahy (v r. 2014 a 2015). V roce 2013 vydala společně s Nikolou Čulíkem knihu Atlas podkožních zážitků a v roce 2014 kreslený dvojjazyčný komentářový deník Otázky/ Questions. Věnuje se průzkumu kresby ve vazbě na jazykovou a znakovou symboliku a emblematiku, kam patří také aktualizace spojené s všeobecně se rozšiřující uživatelskou počítačovou grafikou a grafickým designem ve veřejném prostoru. Zároveň se zabývá interpretační performancí, zpravidla opět ve vazbě na kresebné médium.

„Zapouštím kořeny, když třídím informace?“, ptá se Adéla Součková na jedné z kreseb ve své knize Otázky z roku 2014. Tázací větu doplňují trychtýře s šipkami orientujícími směr průtoku umístěné na naznačený horizont. Máme před sebou v kresebné zkratce nastíněný aktuální filosofický problém. Touto metodou prolínající kresbu a text autorka otevírá široký prostor pro „tázání se“. Prostor, který nepodléhá pravidlům diskursu, a který se vymyká i jednoznačnosti jazyka vůbec, neboť je rozkročen mezi slovo a obraz a vytváří tak situační asociace, jejichž základní vlastností je otevřenost v počtu a povaze odpovědí, jež mohou být i dalšími nekonečnými otázkami.

Základním okruhem, který Součková kresbami tematizuje, je vztah, respektive jeho aktualizace. Ta vzniká tázáním se na konkrétní současné životní situace, kterými člověk prochází, a k jejichž vysvětlení hledá klíč v tradičních systémech a řádech, které zformovala minulost (mýtus, mytologie, pohádka, ikonografie, výchova, symbol, znak, slovo, obraz, tvar ad.). Jak tyto nástroje fungují v době permanentního informačního převrstvování? Kam se poděl horizont, k němuž se naléhavé otázky vlastně vztahují? Odcizuje informační magma jazyk v jeho znacích a symbolech? Nebo tento datový průtok jazyk přetváří a generuje nové znaky a symboly odpovídající rytmu současnosti?  Jak se dnes vlastně jazyk skutečně používá a k čemu? Co je a co už není komunikace? Kam všude se infiltruje účelová redukce jazykových forem? A jak se projevuje v lidském chování, vnímání a jednání?

Tento okruh otázek je sám konstituujícím se horizontem, k němuž se vztahuje dílo autorky.  Součková kombinuje symboly, znaky a heraldické figury zastupující minulost (např. ruce, tolik důležité v židovské ikonografii, bájná a heraldická zvířata jako je jednorožec, lev, jelen, orel, had ad.) se znaky, které ustavuje současnost ve svém globálním měřítku (např. kindervejce, emotikon, počítačová plocha, monitor, počítačové ikony, internet, smart phone ad.). Kombinací kresby a textu Součková problematizuje samotný statut informace, tj. jejího významového založení. Nechává významy slov „viset ve vzduchu“, aby mohla klást otázky po jejich současných intencích. Hledá významové úběžníky, které dávají jazyku dorozumění smysl. Odkrývá stav „kontaminace“ jazyka čímsi novým, cizorodým, co se teprve integruje do komunikace a co ji jednoznačně proměňuje.  Jazyk distribuovaný technologiemi, například digitálními, přenáší pouze část myšleného / vědomého. Něco se v přenosu vytrácí. Co to je, co se nakonec vytrácí i ze samotné komunikace? Je to smíření? Ontologický rozměr zkušenosti a s ní i smysl pro solidaritu a lidskou pospolitost?

Za generováním prázdných slov, slovních spojení, prázdných obrazů a prázdnoty obecně lze objevovat eskalaci ontologické nejistoty. Adéla Součková usiluje o nové zcitlivění jazyka. Zkoumá základní „pravdy“ – úsloví, říkadla, říkánky, aforismy, moudrosti, výroky – a odstraňuje z nich odér skanzenové didaktiky a nános básničkovské základoškolské rutiny. Nechává žhnout obnažené prostředí globálního prázdna, které je přesyceno informacemi, jejichž životnost má však povahu spotřebního zboží. Metaforicky nechává jednorožce proběhnout finanční burzou, nebo počítačovou grafiku nechává rodit nový mýtus o rozumu a jeho panství. Značkovaný a značkový svět. Znak nahrazuje značka vyjádřená grafikonem. Vyjadřuje svět homogenizovaný pro provoz, výkon a spotřebu, nikoliv pro pochybnost a úzkost. Z jeskyně se stává virtuální pojem, jehož platnost odpovídá zlaté klícce, tj. něčemu, co podmiňuje existenci v její svobodě. Znak odpovídá buď redukci, nebo syntéze. Rafinovanost je v tom, že obojí vypadá podobně. Zůstává však pravdou, že redukce, tj, korektnost operativního jazyka, pouze vytěsňuje a skrývá, nikoliv odstraňuje přítomnost úzkosti, bolesti a šílenství  existence vyplývající z její fyzické konečnosti. Pouze je izoluje od provozu, který nemá být rušen lidskou chybou.

Petr Vaňous, kurátor Galerie Vyšehrad