Adéla Součková – S ledovci začaly tát i jejich city

“Země vře a s ledovci začaly tát i jejich city. Kameny praskly a vykvetly. Do světa se vrací vědmy, jejichž proroctví nejsou určena k tomu, abychom se jimi řídili. Jemně svádivý úsměv květiny přiměje odvrátit pohled od erotizace moci. Dívat se jinam, jinak, a v tvůrcích systémů a vzorců spatřit umanuté zajatce vlastních kleteb a tužeb. Země vře a s ní se rozpouští i tisíce let tenze. Začátek možnosti nových tělesností, které jsou zpočátku tekuté jako láva.”

Adéla Součková na výstavě vytvořené na míru pro Galerii současného umění Jeseník představuje svou nejnovější tvorbu. Ručně barvené textilie, kresby, akvarely, video a pletené objekty spojuje v až divadelně laděné instalaci, která nás vede krajinou autorčiných imaginací, vzpomínek a myšlenek. Procházíme v ní okolo zavěšených textilií a obrazů a díváme se, jak okvětní lístky orchidejí lemují mužské tváře s jemnými až křehkými výrazy. Setkáváme se s mužskou postavou v životní velikosti připomínající tarotovou kartu, sledujeme muže recitující dětskou říkanku, jak v oblecích skáčou panáka. Sotva znatelné kresby ležících postav s erekcí jsou umístěné pod vybuchující sopkou. Na co, na koho a skrze koho se to tu díváme? 

V roce 1975 popsala filmová teoretička Laura Mulvey v eseji Visual Pleasure and Narrative Cinema fenomén mužského pohledu (v angličtině male gaze). Označila tím způsob, jakým jsou vizuální média, zejména film, strukturována tak, aby vyhovovala heterosexuálnímu mužskému divákovi tím, že objektivizují ženy a prezentují je jako pasivní objekty touhy. Podle Mulveyové toto mužské “zírání” posiluje genderové stereotypy, ale i mocenské nerovnosti mezi muži a ženami. Už pár let před Mulveyovou upozorňoval na dominantní mužský pohled významný britský umělecký kritik John Berger, když ve své knize Ways of Seeing apeloval na rozmanitější a posilující zpodobnění žen. 

Dnes, půl-století poté, je mužský pohled stále diskutovaný, ale díky feministickým, postkoloniálním, genderovým a jiným diskurzům máme možnost vidět svět z čím dál více perspektiv, pestrých i nejednoznačných. Spolu s tím se obrovskou měrou proměnilo i postavení žen ve světě umění.  Ženský pohled ve vizuální kultuře nabývá na síle, nabízí novější, a proto možná mnohem životnější pohled, často v souvislosti s ekologickou či rasovou problematikou a s důrazem na aktivní postoj a soběstačnost.

Ženský pohled se ale upírá všemi směry… k jiným ženám, kriticky sám k sobě nebo, jako Adéla Součková, k mužům. Její orchideje plodící a zároveň pohlcující mužské hlavy vyzařují až nepohodlnou energii. Květ orchideje je díky své kráse a složitému tvaru považován za symbol plodnosti, smyslnosti a křehké rovnováhy mezi vášní a zdrženlivostí. V řecké mytologii jsou orchideje spojeny s příběhem o Orchidovi, mladíkovi, který se proměnil v květinu. Podle mýtu byl Orchis synem nymfy a satyra. Během slavnosti bohů se Orchis opil a pokusil se znásilnit kněžku. Za trest ho bohové proměnili v křehkou květinu – orchidej. 

Holohlaví muži na akvarelech a kresbách však nevypadají ani chtivě ani ztrestaně, pakliže není trestem veřejné poodhalení toho druhu zranitelnosti, který se projeví jen v hlubokých osobních vztazích. Intenzita a jednoduchost kresebného gesta v těchto dílech odhalují aspekt fetiše, nikoli sexualizovaného ale léčebného. Obrazy neslouží pouze k dívání, ale k vyvolání ochranných energií, k fyzickému nebo emocionálnímu uzdravení. Jejich zasazením do prostoru galerie překračuje Součková rámec jakéhosi osobního obřadu směrem ke kolektivnímu využívání podpůrné energie.

K orchidejovým hlavám se v druhé části výstavy přidávají těla. Všechna jsou v jakémsi pozastaveném rituálním přechodu, který zosobňuje přírodně obarvený pastel červeného muže v horní místnosti, k němuž se autorka před výstavou vracela v průběhu dvanácti let. Dlouhý proces je i za vznikem samotných textilií, které Součková používá jako podklady pro své kresby tužkou, uhlem či pastely. Používá různá barviva podle toho, co je zrovna potřeba. Granátová jablka jsou vhodná pro erotičnost a zářivou žlutou barvu. Šmolka a kořen rubia tinctorum pro sakrální účely. Slupky ovoce sbírá od prodejců čerstvých džusů v Berlíně, pak je čistí, suší na slunci a poté vaří, někdy i celý den. Vytváří si vlastní pastely a pálené uhly z uhlí z babiččiny zahrady. Vše se naučila postupně sama i od mistrů řemesla v Čechách, Gruzii či Indonésii. Na rozdíl od nich však v barvení nehledá dokonalost. Hledá v hledání, ustaluje, fixuje.

Adéla Součková se ve své mnohovrstevnaté tvorbě často zabývá minulostí, ani ne tak ve smyslu minulých událostí, jako rolí viditelných i neviditelných pout, kterými si nás minulost drží. Modrá postava na obraze Followed by ancestors (Následována předky) reprezentuje genderově neutrální postavu s těhotenským břichem. Siločáry v jejích zádech ji napojují na genealogické sítě předků. Obraz je vizuálním přenosem osobní rituální performance autorky, v rámci níž si vybavovala jednotlivé osoby z vlastní genealogie a za každou vytvořila navazující čáru. Poznání minulého zde však neslouží k reflexi poznaného, ale k tomu, aby bylo odnaučeno. Autorka vzpomíná, manifestuje a zapomíná, a skrze tento hluboký vnitřní proces vytváří prostor pro nové. A právě v tom je její tvorba veskrze současná a relevantní v současném světovém kontextu.  

Tereza Porybná, kurátorka výstavy

Adéla Součková je česká umělkyně, která žije a pracuje mezi Berlínem a Prahou, kde v současné době vede Ateliér malířství II na Akademii výtvarných umění. Její tvorba se vyznačuje komplexním a kritickým jazykem, který zahrnuje různé formy vyjádření od malby, kresby, performance a instalace až po video a poezii. Zkoumá témata, jako je vzájemné působení přírody a kultury, mytologie, archetypy a aktuální diskuse o ekologii a feminismu. Ojedinělým způsobem splétá politický a symbolický jazyk, který kombinuje výtvarná a fyzická gesta s vrstevnatou symbolikou.

Součková studovala na pražské Akademii výtvarných umění a na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. V roce 2018 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Svou tvorbu představila na výstavách ve významných českých i zahraničních galeriích. V roce 2022 byla její díla součástí výstav Amanda Riffo: House of Purkinje a Fragmenty jiného vědění v The Living Art Museum v islandském Reykjavíku. V roce 2021 představila svá díla na výstavách Držím stůl rukama místo zlomených nohou v Trafó Gallery v Budapešti v Maďarsku a Osobní mytologiev Domě pánů z Kunštátu v Brně v České republice. V roce 2020 se zúčastnila výstavy Zasazeno do těla v MeetFactory v Praze. Její práce byly publikovány v prestižních zahraničních publikacích jako Art Viewer, ArtDaily a Blok Magazine.