Adam Žufníček – Ancient Aliens: Fifth Dimension Descension
Adam Žufníček ve třetí epizodě výstavní série Ancient Aliens rozpracovává do přeludové krajnosti svět, ve kterém nehumánní, nezávislá a technologicky vyspělá kolonie prosperuje v temnotách oceánů. Od zelených klišovitých mužíčků a létajících talířů se autor přesunul k vyobrazení dějového prostředku, původně typického pro vědeckofantastickou literaturu – skupinové mysli. Pojem skupinová mysl popisuje způsob, jakým dochází k utvoření kolektivně sjednoceného vědomí, a to skrze potlačení svobodné vůle individualit. V Žufníčkově případě je tohoto jevu schopna podvodní super-říše s tím rozdílem, že uplatňuje svoji moc za hranice vlastního druhu, a to na vědomí lidské populace. Pokud mimo čtyři běžné dimenze prostoru a času existuje i ještě pátý rozměr úplné reality, kterým je dimenze ducha, pak Ancient Aliens: Fifth Dimension Descension projektuje autorskou vizi toho, jak by mohlo ovládnutí takovéto dimenze mimo běžné výklady spirituality vypadat.
Narativ projektu pro Studio Prám se tak volně přesouvá od předchozích spooky-archeologických myšlenek Ericha von Dänikena o dávných astronautech k druhému nejznámějšímu průkopníkovi této pseudovědy, Grahamu Hancockovi. Dle Hancockovy teorie navázali kontakt s tehdejšími civilizacemi přeživší ze ztracené vysoce vyvinuté prehistorické říše. Tímto ztraceným územím by měla být bájná Atlantida, v souladu s hypotézou o posunu pólů dnešní Antarktida. Nový soubor významově nahuštěných prací publiku představuje, jak je tomu doposud v práci Žufníčka zvykem, široce rozvětvenou a zároveň i výstřední směsici přístupů v rámci vlastních výkladů historie, mytologie, science fiction, pseudoarcheologie či současné hudby. V autorově pojetí se však nejedná o potvrzování či vyvracení jednotlivých teorií, ale spíše o zachycení potenciálu, prostřednictvím kterého lze vyjádřit současné nutkavé hledání spirituality. Zároveň autor hravým, místy až psychedelickým způsobem zobrazuje nejistotu, jež v postpravdivé době koluje.
Jestliže starověcí námořníci nazývali pětinu zemského povrchu, dnešní Atlantský oceán, jako Mare tenebrarum (nebo-li temné moře kvůli své nepřístupnosti), můžeme si po vzoru průkopníků pseudoarcheologie klást následující „redditovou“ sadu otázek: Existuje důvod, proč máme nástroje k tomu prozkoumat více povrchu na Marsu a Měsíci než-li na vlastní Zemi? Je možné, že tak rozšířená úzkost z vodní hloubky, či konkrétněji z toho, co žije nebo hrozí pod hladinou oceánů, thalassophobie, je pouze výsledkem externě mířeného parapsychologického jevu komunity, jež chce zůstat skryta? Jsou branami do této říše obří stěhovavé černé oceánské víry – matematické ekvivalenty časoprostorových trhlin? Jedná se o hrozbu či záchranu? A nakonec: mají tušení o tomto fenoménu pouze ti, kteří vlastní kompasy k oné páté dimenzi?
Adam Žufníček (*1999) je studentem Ateliéru malby Patricie Fexové a Veroniky Vlkové na FaVU v Brně; aktuálně prochází stáží v Ateliéru videa. Minulý rok studijně strávil na Bauhausu ve Výmaru. Pro výstavu v prostorách Studio Prám konstruoval formální a obsahovou stránku svých děl pod vlivem podmořské sea-punk stylizace na pozadí současných popkulturních vyprávění, přičemž se držel zájmu o experimentální přístupy k malbě. Důkazem jsou kresebně pojaté objekty nadživotní velikosti, série maleb adoptující nautické tvary, surreální kresby v rurálních rámech a velkoformátová mapa odkazující k mapám 16. století kartografů jako jsou Oronce Finé či Piri Reis. Site-specific instalace šachového stolu, ve které sada figurek zastupuje lidskou rasu, završuje důraz kladený na folklórní organickou rukodělnost, jež vyčnívá v dialogu s chladným, techno-industrálním kovem. Tento rozdíl vyhrocuje i volba inovativně pojatých tradičních materiálů – dřeva, provázku, konopného vlákna, laku, tmelu a barvy. Haptičnost vystavených „artefaktů“ v Žufníčkově pojetí balancuje s percepčním pojetím modré barvy. Ta vybočuje z běžných výkladů modré jako barvy klidu směrem k hravě pojatým bio-horrorovým hrůzám, čímž zpochybňuje hodnotu zobrazovaného a nepřítomného. Žufníčkovu spekulaci na pozadí pomyslného rozpadajícího se interiéru lodi lze proto vnímat jako scénář: vizualizaci subjektivního pocitu nemožnosti úplného pochopení časoprostoru, který autor zaplňuje vlastními idejemi a představami o nedokonale probádaných, nových světech a jejich pátých dimenzích.
kurátorka: Eva Slabá
