kurátor: Martin Vaněk

Základním principem výstavy Lucerny smrti slovenského sochaře a vizuálního umělce žijícího v Praze, Petera Demka, je opuštění galerijního prostoru, intervence v prostoru veřejném a práce s jeho pamětí. Zvoleným prostranstvím je v tomto případě nezvykle, avšak vzhledem k místu logicky, hřbitov Malsička, jenž má, jako každé podobné místo, svá specifika a striktní pravidla.

Práce Petera Demka lze charakterizovat jako monumentální objekty, nehledě na jejich rozměry. Monumentalita spočívá v jeho velkorysé a perfekcionistické práci s hmotou, které se podřizuje, smyslově ji vnímá, vytváří z ní kompozice, jež jsou pocitově těžké nebo lépe tíživé. Subtilnost tvaru není pro umělce zajímavá, pracuje s rozmáchlými gesty i v případě drobnějších prací. Demek se zabývá hmotou, jejím charakterem, vztahem geometrických struktur a to vše zkoumá z hlediska temporálnosti a vztahu k člověku. Ne náhodou jej nejvíce v poslední době zajímají nástroje, s nimiž lze něco utvořit, které lze na něco použít. Při svých vernisážích užívá též performance, kdy tzv. „aktivizuje“ objekt tím, že s ním různým způsobem pohybuje a vytvoří tak vztah objektu/nástroje a umělce/uživatele. V jeho přístupu je jistá, v pozitivním smyslu, zemitost, která odkazuje k základním principům fyzického vnímání hmoty.

Vstupem na posvátné území hřbitova, zatížené vírou, pamětí, sentimentem, úctou, pokorou, klidem ale i strachem a bázní, se umělec pohybuje na velmi tenkém ledě. Člověk, jenž nepatří k dané komunitě a nemá na hřbitově pohřbené předky, je cizinec, jenž symbolicky vstupuje, aniž by byl pozván, do lidských příbytků a příběhů. Demek se proto rozhodl, vzhledem k času, kdy výstava probíhá, navázat na jednu z nejstarších a dosud živých tradic Dušiček, tj. rozvěcení hrobů plamenem svíce nebo lampy, jež se dodržuje již od 10. století. V čase Dušiček se lidé obrací ke svým zemřelým a sami do svého nitra. Tento čas vybízí k přemýšlení o konečnosti lidské existence, k introspekci a bilancování života. Světlo na hrobech mělo během staletí, několikerý význam. Věřilo se, že v tomto období se mrtví ukazují živým, vstupují s nimi v kontakt. Světlo mělo svítit zemřelým na cestu z očistce, plamen je symbolem naděje, je spalující, ale zároveň očistný. Do lamp se také kdysi dávalo máslo, aby si duše mohly potřít rány z očistce.

Peter Demek vybral několik opuštěných hrobů neznámých mrtvých, na které jejich rody zapomněly. Zapomnění se zcela prozaicky prozrazuje tím, že za tyto hroby nikdo neplatí nájemné. Demek umístil své Lucerny smrti na šest vybraných hrobů a jednu, větší, za všechny ostatní, umístil i do prostoru galerie, jenž byl plánován jako smuteční síň. Kovové konstrukce lamp, které jsou tvarově samostané sochařské práce, obsahující zápalný olej, jenž bude v předvečer vernisáže zažehnut. Prvek performance, jenž je v jeho díle přítomen, se zde nevytrácí, ba naopak, lucerny bude potřeba opětovně zapalovat, aby tyto objekty byly plně funkční a nesly potenciál zamýšleného sdělení, které lze velmi stručně shrnout větou MEMENTO MORI, tedy pamatuj své smrti.

 

Peter Demek (˟1980, Prešov) je slovenský vizuální umělec žijící v Praze. V současnosti působí jako asistent ateliéru K. O. V. na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (vedoucí ateliéru Eva Eisler).