Aleš Hudeček: Střepy

Ačkoli Aleš Hudeček nazval svou výstavu Střepy, nejedná se o střepy, které by nám dávaly povědomí uceleného tvaru teprve na základě dalších konstrukcí, představ a domýšlení. Hudečkovy Střepy nejsou fragmenty skutečnosti, kterou musíme teprve poznávat.
Aleš o sobě a své práci dává vědět dobrých 15 let. Svůj výtvarný a lidský pohled na svět, svůj rukopis si vytvořil již dávno. Od té doby neprodělává žádný překotný vývoj, žádné zvraty, žádné skoky. Stal se svébytným a pro Aleše charakteristickým. Postupně uzrává, stává se jistým. Snad nejrevolučnější změnou, která u Alešova rukopisu proběhla, bylo v polovině nultých let našeho století využití techniky airbrushe. Ale i tato tehdy poněkud módní metoda Aleše zajímala jen krátkou dobu, než vyčerpal všechny její omezené (?) možnosti. Vrátil se ke klasickému, konzervativnímu malířství. Dnes takové a podobné přívlastky můžeme použít bez rizika odsudku progresivně naladěných tvůrců a všech zájemců o soudobý umělecký výraz, nevnímáme je zdaleka pejorativně. Možná naopak. Aleše zajímá čára – kresba, barva – barevná plocha a barevný akord, světlo, tedy to co dělá malbu malbou. Pro Alešovy obrazy je charakteristické řešení linearity ve vztahu k barevné ploše obrazu, k atmosféře obrazu. Alešova čára, linka, to je jeho mistrovství. Je legantní, přesná a jistá. Někdy jakoby vystřižena z kavárenského světa 20. a 30. let min. st. Jistou blízkost v užití vztahu linearity a barevných ploch můžeme vidět v díle malíře Karla Černého. Oba také zajímá sugestivní atmosféra, nezvyklé světlo. Ale Aleš je samozřejmě výrazně jiný, jeho rukopis, zacházení s barvou, štětcová technika je uvolněnější, ale především je současný.
Aleš Hudeček maluje v cyklech, které se volně překrývají. Ukázky z několika cyklů namalovaných v posledních letech a v Ostravě dosud nevystavených, přináší výstava Střepy. Obrazy jednoho rozsáhlejšího cyklu mají názvy Koherence, Inkoherence, Konference apod. Na obrazech vidíme samostatné postavy nebo taky postavy ve skupinách, které chtějí komunikovat nebo to alespoň dovedně předstírají. Myslím, že Alešovi se ale více, než o moralizující, psychologizující a existenciální hlediska, jedná o podivuhodnou výtvarnou hru, v níž může uplatnit veškerou svou kreativitu. Krajiny s létajícími talíři jsou na pomezí humorné sci-fi a vážné krajinomalby. Ta se stává hlavním tématem, a téma krajiny se před léty zdálo již téměř vyčerpané, jeho nových obrazů. Je to krajina Alešova dětství a dospívání kolem Uherského Hradiště. Podobně jako tradičního krajináře z minulosti, i Aleše zajímá to základní – symbolika barev, tvar horizontu, světlo a celková nálada krajiny. Namísto veristického zpodobnění světelných a tvarových proměn oblohy, před bouří, v bouři apod., Aleš hledá jiné nové možnosti dané vnitřními kvalitami malířských prostředků. A ty zapojuje zpět do klasického malířského rámce. Jedná se o malý ale významný experiment, o hledání konečného tvaru zapouštěním se do sebe mokrých barev, vpíjením, spojováním a rozpojováním. Výsledkem je dokonalá iluze dramatických forem mraků, světla a nebe. Divák se pak jen těžko může ubránit projevům svých zjitřelých emocí… V nejnovějších dílech Aleš zobrazuje tančící dvojice pod ostravskými haldami. Nabízí nám kontrast neměnnosti, těžkosti obrazné i doslovné a proměny, lehkosti a akce. Ať už se jedná o tango nebo polku…
Z Alešových Střepů si divák celistvý tvar malířova světa snadno vytváří.

Martin Klimeš