Exakta
Exakta
Galerie NoD
Experimentální prostor NoD
Vernisáž 19. října v 19 hodin
Do 22. listopadu 2015
Umělci:
Stanislav Zippe
Václav Krůček
Jiří Matějů
Petr Písařík
Jan Stolín
Pavel Mrkus
Daniel Hanzlík
Jan Šerých
Monika Žáková
Marta Fišerová
Jaroslava Kadlecová
Ondřej Boušek
Daniel Vlček
Kurátor:
Jiří Machalický
V umění je odjakživa důležité exaktní uvažování, které se zabývá vztahem mezi obsahem a formou, případně jen formou, která se sama stává obsahem. V umělecké tvorbě ovšem působí jiné zákonitosti než v přírodních vědách, i když jejich objevů může samozřejmě využít. Není však přesným přemýšlením natolik spoutaná, může ho doplnit intuicí a působením citů. Ve výstavním projektu jde o propojení starší, střední i mladší generace, o souvislosti mezi různými metodami, které spolu mohou být v souladu i kontrastu. Exaktní přístupy se samozřejmě rozvíjejí v ještě mnohem delším období, než může tato výstava obsáhnout. Zaznamenáme je již u představitelů avantgardy první poloviny minulého století. Potom se geometrické tendence rozvíjejí od šedesátých let až do současnosti. Každá generace volí jiné výrazové prostředky, její názor vychází z odlišných hodnot. Přesto lze sledovat zřetelné vztahy a návaznosti. Snažil jsem se vybrat osobnosti, jejichž projev dává jasný obrázek o vývoji exaktně cítěné tvorby v posledních dvou desetiletích. Vedle známých umělců jsem zařadil i mladé, ještě ne tak známé autory, kteří přinášejí nové pohledy. Koncepce je výsledkem déle trvajícího sledování zmíněných tendencí se zřetelem na experimentální charakter prostoru Galerie NoD.
Stanislav Zippe, který patří ke generaci nastupující již v šedesátých letech, experimentuje v oblasti světelně kinetických instalací. Své představy uskutečňuje v interiérech i exteriérech, citlivě využívá možnosti daného prostředí, pracuje s prostorovými vztahy a jejich proměnami. Václav Krůček se zabývá světlem a stínem, vytváří sítě nasvícené tak, že za nimi vzniká působivý efekt černobílé či barevné „mlhoviny“. V posledních letech se systematicky věnuje videu, v němž dosahuje při takřka statickém snímání objektů a instalací zvláštního jemného chvění. Patří k umělcům, kteří minimálními prostředky dosahují přesvědčivého účinku. Jiří Matějů vytváří ve svých obrazech sítěmi barevných linií živý pulzující prostor. Navazuje na mezinárodní proud minimalismu, jehož odkaz rozvíjí ve střídmých a přitom esteticky rafinovaných kompozicích. Petr Písařík se pohybuje na rozhraní mezi přísným řešením prostorových vztahů a jemným dekorativním vyzněním obrazů, instalací i objektů. Umí citlivě pracovat s daným prostředím, využít jeho nejvýraznější vlastnosti. Jan Stolín spojuje v náročných instalacích industriální prvky, které oživuje různými způsoby, například promítáním střídajících se barevných tónů či textů. Dokáže narušit a zároveň obohatit zvolené prostředí. Pavel Mrkus se zabývá principy, z nichž vyrůstají makrosvěty i mikrosvěty. Zamýšlí se nad vztahem mezi technickou civilizací a přírodou, mezi spiritualitou východní a racionalitou západní kultury. Své představy vyjadřuje prostřednictvím komplikovaných digitálních technologií. Sofistikovaným přístupem, v němž je forma vyvážená s obsahem, se jako jeden z nemnohých českých umělců přirozeně vřadil do mezinárodních souvislostí. Daniel Hanzlík se věnuje malbě, fotografii a především novým médiím. Důležitým tématem se pro něj stalo světlo, zabývá se prostorem města, současným životním stylem, vesmírnými vztahy a poměrem mezi chaosem a řádem. Jan Šerých vychází z principů, na kterých je postavena současná kultura. Zabývá se různými znaky, které mohou být ještě pochopitelné nebo se již záměrně objevují za hranou srozumitelnosti. Zkoumá významové vrstvy, na jejichž základě probíhá komunikace od povrchního zkratkovítého vnímání až k hlubokému chápání složitosti dnešní doby a pravidel, jimiž se naše společnost řídí.
Monika Žáková, která patří k nejmladší generaci, navazuje na geometrické tendence šedesátých let. Zabývá se členěním plochy a prostoru liniemi, které se kříží a protínají, čímž vzniká nová obrazová skladba. V ní se neustále mění vztah mezi řádem a chaosem. Prvky se postupně organizují nebo se systém naopak může rozpadnout. Marta Fišerová rozvíjí konceptuálními postupy, v nichž využívá podobně jako v matematice nebo fyzice předem dané principy. Konečná skladba či struktura však působí neobyčejně živě, protože i v případě nejpřesnějších pravidel je nutné počítat s působením náhody. Jaroslava Kadlecová se pohybuje na hraně mezi objektem, instalací a malbou, přičemž se její vyhraněné prostorové cítění čím dál výrazněji prosazuje i v obrazech, které se rozvíjejí ve vzájemně provázaných vrstvách. Ondřej Boušek se zabývá složitým členěním plochy, ale přitom má blízko k principům ornamentu, který má svůj příznačný rytmus. Tvorba Daniela Vlčka je výrazově značně široká, ale v určité své části navazuje na přísně geometrické umění minulých generací (František Hudeček, …). Přitom však jeho projev přirozeně odpovídá duchu současné doby, především prolínáním různých médií.
Výstava má naznačit různé možnosti umělecké tvorby, v níž se sice prosazují hlavně exaktní přístupy, ale v níž přece jen hraje důležitou roli také intuice a náhoda.
Jiří Machalický