Poetry Passage#3: Tichá věčnost

Bernadette Corporation, Katinka Bock, Aleksandra Vajd

Kurátor: Adam Budak

Zatímco Poetry Passage#1 zkoumala roli poezie jakožto zdroje proměny paradigmatu (v souladu s Poezií a financemi „Bifa“ Berardiho) a Poetry Passage#2 se zabývala schopností poezie vytvářet smysl (podle Deleuzeovy Logiky smyslu), třetí výstava z tohoto cyklu Národní galerie odkazuje na rozbor poezie v knize Jacquese Rancièra Mallarmé, la politique de la sirène (1996). Francouzský filozof oslavuje báseň jako „vrcholnou svátost, neboť báseň je vrcholná rafinovanost, jež dokáže pozvednout písmo z bílé stránky ‚k výšinám hvězdného nebe‘, vějíř, jehož pohyb záhybů je totožný s tímto zdvojováním smyslu, se hrou na zjevování a mizení, která mění tichou věčnost v prostor světa“.

Poetry Passage#3 přeformulovává definice a přístupy a současně nás zavádí na výpravu po rozličných významech poezie a její schopnosti využít síly jazyka k oscilaci mezi hloubkou a povrchem. Mistrné, blouznivé dílo „Hell Frozen Over“ („Zamrzlé peklo“, 2000) francouzského sdružení Bernadette Corporation (založeného v roce 1994) je – řečeno slovy samotných umělců – „módním filmem o poezii Stéphana Mallarmého a bílé barvy“. Film, v němž sledujeme improvizovanou přednášku francouzského sémiologa Sylvèra Lotringera, který na zamrzlém jezeře hovoří o Mallarmém, se zabývá myšlenkami nicoty, prázdnoty a bezobsažnosti. V přívalu odkazů na masovou kulturu a v rámci společenských šablon v módě a poezii je převažování povrchu zároveň oslavováno i kritizováno. Filmová esej Bernadette Corporation udává poetické tempo pro prostorový dialog mezi sochařskou prací německé umělkyně Katinky Bock (1976) a obrazovou tvorbou slovinské umělkyně Aleksandry Vajd (1971). Funkcionalistické schodiště Veletržního paláce se znovu stává místem, kde se potkávají a mění formy a myšlenky. Mezi minimalistickou výzdobou zdomácnělého interiéru a referenčním prostorem kolektivní představivosti se, tady a teď, v souladu s filozofovou předpovědí, zjevuje a mizí „tichá věčnost“ jakožto „prostor světa“.

Aleksandra Vajd ví velmi dobře, že ačkoli je většina zásadních vědeckých objevů výsledkem sofistikované a nečekané shody náhod, často bývá nutné dopustit se při ověřování kvalit fotografie záměrné chyby, či ještě lépe, donutit k tomu samotného diváka. Právě proto ve své tvorbě často spojuje analýzu s kombinací hypermoderní laboratoře a dětského pokoje. Vše se nakonec podřizuje základnímu a nejvyššímu (téměř utopickému) cíli: dokonale zmapovat vlastní genom fotografie se všemi jeho nuancemi a možnými vadami. Zájem Aleksandry Vajd o text lze vysledovat v její sbírce kopií knižních stránek s autorským věnováním, jimž dává nový smysl pomocí hry se slovy a podprahových sdělení, zbavuje je jejich dosavadní vzácnosti a pozvedá je na úroveň obrazu. Tímto prostým gestem zdůrazňuje tělesnost knihy v plošné, doširoka roztažené formě. Kniha je vymezená svými okraji, ale strukturálně se otevírá nekonečnému kontinuu. Kódovaná prázdnota stránky s věnováním jednoduše a chvilkově (jako mrknutí) narušuje prostor knihy, udává tón a vzápětí se rozvíjí do dalšího prostoru a časovosti, „jako by vytvářela prostor pro portrét, který spatříme, jakmile je spuštěna emoce doprovázející akt dávání. Jako bychom byli před vstupem do vlastního příběhu postrčeni, jako by se prostor probouzel dřív, než dojde k vlastnímu obřadu“.

Gestické skulptury Katinky Bock připomínající arte povera jsou hybridními konstrukcemi, které vyjadřují dojímavý status objektů a jejich funkci jakožto nádob (pozdrženého) významu a formální rozmanitosti. Tyto hrdě vertikální a vyvážené, velkoryse eklektické objekty scházející ze schodů jako duchampovské postavy si zachovávají autonomii coby nadpřirození hrdinové budoucího napínavého příběhu. Skulptury vytvořené z kontrastujících materiálů, jako je hlína, dřevo, ocel a sklo, uchvacují smysly; jejich slabost evokuje proces básnické tvorby, zranitelnost poezie, křehkost povrchového napětí a vposledku – příslib hloubky. Jsou to „vázy na slova“ promenující se na přehlídkovém molu Poetry Passage, vzácné nádoby poetické imaginace a citlivosti, totemy nového jazyka, poloplné, poloprázdné, vystavené básníkovu utrpení a touze. Umělkyně se, podobně jako neodadaista využívající automatického psaní, zajímá o uzlové body, o okamžiky, kdy se smysl rodí zdánlivě náhodně a bezděčně a kdy slova získávají jasnost a tvar solidní lingvistické konstrukce. Její skulptury jsou současně odcizené i zkrocené – jako univerzální bytosti –, obývají povrch i hloubku a nepřestávají snít o heterotopickém místě, jež dosud nebylo nalezeno a přisvojeno. O novém povrchu mezi okraji, o „vějíři básně“? O nové hloubce znovuobjevené za zástěnou stránky s věnováním?

Poetry Passage#3 nabízí – tady a teď – báseň jako „proces mizení a nahrazování“, proces, který „proměňuje každou ‚solidní a převažující“ realitu (například loď na rozbouřeném moři, královu dceru nebo květinu ve váze) v nestálý a překrásný přelud (v sirénu, v bílý leknín nebo v to, co v každé kytici schází)“. (Rancière)