Monika Žáková: Bílá, šedá, bílá
Monika Žáková vychází z odkazu experimentální tvorby šedesátých let, ale přitom živě reaguje na současnou skutečnost. Výrazně ji inspiruje prostředí, ve kterém žije, vědomě i podvědomě z něj čerpá. Zajímají ji vztahy tvarů, využívá různé materiály, rozvíjí rozmanité technické postupy. Navazuje na tvorbu umělců, kteří došli ke střídmým a jednoduchým řešením, jež však vyrůstala z dlouhého promýšlení nejrůznějších možností. Zabývá se kresbou, koláží, obrazem a v poslední době i objektem. V každé této oblasti přichází na vlastní postupy, které přesně odpovídají jejím představám a záměrům. Zabývá se vztahy mezi nejjednoduššími prvky a přitom dospívá k rafinovaným řešením, k vyvážené skladbě, která však nepostrádá napětí.
Vytváří obrazy, v nichž směřuje k prostorovému vyznění, k reliéfnímu řešení. Zkouší možnosti skládaných papírů, které musí být správně nasvícené, aby co nejvýrazněji vyznělo jejich přesné dělení. V poslední době došla k užití plechu, který v otcově klempířské dílně ohýbá do dokonalých forem a vytváří přísně uspořádané reliéfní objekty. Je pro ni důležité, aby díla nejen vymýšlela, ale také sama uskutečňovala. Výrazně ji totiž ovlivňuje samotný materiál a proces, ve kterém musí v každém okamžiku volit jiné poměry a úhly.
Vlastně tak rozvíjí metodu blízkou malování, protože kompozici může kdykoliv ovlivnit volbou a proměnou určitých vztahů. V současné době jí tedy tato právě vznikající řada objektů nahrazuje malbu, vlastnosti plechu jí nabízejí nové výrazové možnosti. Jeho plochy „házejí“ různé barevné odstíny podle toho, jak se mění osvětlení. Objekty doplňují kresby, které s nimi výrazově souvisejí. Užívá v nich kvaš a olejový pastel, vznikající proužky vykrývá lepicí páskou. Kompozice jsou velmi blízké kovovým reliéfům, takže vzniká názorově jednotný a přitom výrazově bohatý soubor.
Výstava se soustřeďuje na co nejúspornější vyjádření, kresby i objekty se rozvíjejí na základě podobných principů. Autorka využívá přirozené vlastnosti plechu a přitom dosahuje nových barevných akcentů. Některé instalace vznikají sestavením plechových prvků, které jsou uspořádané do různých sestav s ohledem na charakter daného prostoru. Projekt tak tvoří promyšlený celek, v němž je však možné improvizovat a který nabízí různé proměny a variace.
Monika Žáková se pravidelně objevuje na české výtvarné scéně už několik let a její projev nabízí při užití základních geometrických prvků další vývojové možnosti. Stále totiž nachází nové technické postupy, jimiž může naplnit své představy vždy trochu jiným způsobem. Když sledujeme vývoj její tvorby, tak dojdeme k závěru, že má vnitřní logiku, s níž se otevírají nové cesty.
