Obrazové vyprávění skečů každodennosti. S takovou lehkostí, která ale pojednává o poměrně závažných věcech, by se dala uchopit – i pochopit – tvorba Kryštofa Netolického. Persony, která svou tvorbu začala profilovat na těch nejvíce frekventovaných výstavních plochách – přímo na ulici. Stěny a prostranství brněnských zákoutí se staly Netolického prvními plátny, kdy se začal věnovat graffiti. Ve snaze odpoutat kolemjdoucí od stereotypu se jeho záběr rozepnul do podoby muralů. Graffiti po letech definitivně opouští a koncentruje svá vyprávění do mezí plátna. Ta představují také jasně vymezený prostor a zároveň umožňují každému z nich cizelovat libovolně dlouhou dobu, kterou nekoriguje policejní hlídka, ale již sám autor. Paradoxně se tak Netolický osvobozuje a to právě ve formálním médiu malby oproti umění tvořenému na veřejných místech ulic.

 

Přestože Netolický reprezentuje neakademickou tvůrčí cestu, od dětství je výtvarným uměním výrazně formován – a to zejména skrze bravurního kreslíře, dědečka, Otakara Zeminu (1899–1990). Příběhy ulice, vyčleněných komunit i ojedinělých temných míst jsou vyprávěny – opět nad očekávání až paradoxně – v zářivých barvách a vykresleny v takřka snových momentech.

 

V Netolického vyprávění každodenní rutiny se mísí humor i nadsázka, ale samozřejmě také sociální kritika. Netolický nejen zaznamenává, dokumentuje a archivuje, ale také předkládá portfolio mnoha momentů, které jsou často společensky zakrývané nebo se je běžný kolemjdoucí snaží vytěsnit. Netolický ale nevytváří archiv událostí, specifikuje lidový realismus. Vypráví příběhy, které lze zažít bez ohledu na konkrétní určení místa. Artikuluje univerzální skeče tak, jak by je mohl zažít provinční Američan i žižkovský Pražan.

 

Kryštof Netolický (*1985) se narodil v Brně, kde také žije a tvoří. 

 

text: Bára Alex Kašparová