Emergency. Přípravy na budoucnost

Výstava Emergency. Přípravy na budoucnost představí umělecká díla ze střední a východní Evropy, která naznačují posun perspektivy, potřebný́ v aktuálním stavu ohrožení, tematizují přípravy na budoucnost pěstováním potřebných dovedností a odolnosti a nalézají cesty, jak se vyrovnat s pocitem úzkosti. Umění může svou sílu čerpat z vyprávění příběhů, které jsou odlišné od těch o pokroku a technokratických řešeních člověka, podrobujícího si přírodu. Nabízí prostor pro sdílení obav, ale i naději v možnost kolektivního řešení problémů.

Lidé, kteří počítají s blízkým příchodem přírodní či jiné katastrofy a prakticky se na ni připravují, se sdružují do prepperských nebo survivalistických skupin. Na jednu stranu vyzdvihují schopnost přežít v divočině, usilují o soběstačnost a prosazují DIY řešení, na druhou přístup mnohých z nich tíhne k individualismu spojenému s rezignací na kolektivní předcházení problémům. Lze být prepperem či prepperkou s citlivostí k potřebám ostatních lidských i mimolidských bytostí, který/á se nestará pouze o svoje přežití? Lze si vzít si z prepperství to pozitivní, tedy učení se dovedností nutných k překonávání nejrůznějších překážek, budování podpůrných sítí a psychické odolnosti? Lze se připravovat na katastrofy a přitom nerezignovat na hledání cest k jejich odvrácení?

Mnoho umělců a umělkyň reaguje ve svém díle na současný stav ohrožení, způsobovaný jevy vyvolanými klimatickou změnou a eskalujícími globálními konflikty, a zapojuje přitom specifický způsob vnímání a citlivosti. Nově vyprávěné příběhy stav nouze přiznávají a pojmenovávají, snaží se nalézat propojení, která nás přesahují, učí nás pohlížet na sebe sama očima jiného.

Představená díla tematizují obavy z dopadů válečných konfliktů ve videu se zvukovou performancí na černomořském pobřeží (Anca Benera a Arnold Estefán), přinášejí ekologickou imaginace pro život po katastrofě (Tamás Kaszás), propojují nás s historickými vrstvami paměti přírody s pomocí nalezených subfosilních dřevin (Michal Machciník), prostřednictvím prožitku rituálu nás nabádají ke změně přístupu k vodním zdrojům (Martyna Poznańska), pomáhají zpracovat pocity strachu a žalu (Pavla Sceranková) nebo se pokoušejí nahlédnout lidskou civilizaci z budoucí perspektivy (Ruta Putramentaite).

Anca Benera a Arnold Estefán, dvojice vizuálních umělců původem z Rumunska, kteří nyní žijí a pracují především ve Vídni. Ve svých komplexních instalacích zkoumají mocenské vztahy a institucionální konvence, v poslední době se zabývají problematikou nadměrného využívání přirodních zdrojů a vztahem mezi ekologickou degradací a militarizací. Na výstavě představí svůj nový film How to Mend a Broken Sea?, reflektující Černé moře jako turbulentní geopolitické jeviště.

K tématům maďarského umělce Tamáse Kaszáse patří možnost přežití ekonomických, ekologických a sociálních krizí. Jeho galerijní prezentace mají podobu rozměrných instalací, často dřevěných struktur, kombinujících v sobě různé objekty a materiály, tematizuje folklor, pozapomenuté lidové tradice a dovednosti. Součástí výstavy je starší projekt The Joy of Survival, a nová instalace Tracking Humanity. Sbírka dětských zbraní, fotografie, kresby i objekty nalezené v lese fungují jako příklady „sebe-antropologie“ tematizující různé situace přežití.

Michal Machciník je sochař původem z Košic, který pracuje s přírodními materiály, tematizuje rituál, fetišismus, náboženství, poustevnictví, asketismus, dialog technologií a přírody, vztah organického a anorganického. Jeho vizuálně atraktivní instalace často vycházejí z širšího výzkumu. Tématem jedné z posledních instalací je subfosilní obrat, vychází z průzkumu dřevin v lese u Bratislavy, které se nacházejí v první fázi zkamenění a nesou v sobě stopy zvířecího opracování.

Martyna Poznańska je umělkyně původem z Polska, žije v Berlíně. Její zvukové instalace pracují s tématem klimatické krize, vztahem mezi lidmi a nelidským světem, zvukem a materiálem, snaží se navodit nový vztah k přírodnímu prostředí na základě probouzení empatie a soucitného a solidárního jednání. Její dílo The Holy Water Sanctuary (2023) navozuje participativní rituál, tematizující globální krizi přístupu k vodě v podobě zvukově pohlcující a částečně participativní instalace.

Autorka sochařských objektů a instalací Pavla Sceranková, často reaguje na konkrétní místo a situaci, řeší proměnlivost významů ve vztahu k proměňujícímu se kontextu, reflektuje vědecké objevy a osobní prožitky, řemeslnou práci, materialitu. Ve své instalaci prostřednictvím minimalistických portrétů hlav tematizuje současná traumata i pochybnosti o samotném smyslu umělecké práce.

Ruta Putramentaite pochází z Vilniusu, žije v Praze. Ve svém díle problematizuje vztah mezi člověkem a přírodou, pracuje s různými koncepcemi plynutí času, vztahem organické a anorganické hmoty, tématem rozkladu a tělesnosti. Je členkou Sboru družstva život. Pro výstavu zpracovává téma imaginárních pozůstatků lidské civilizace a zároveň nám umožňuje prožít naše obavy z budoucnosti. Její sochařská instalace je skládaná z recyklovaných kusů lidského odpadu, zeminy či papírmaše, a doprovází ji vyprávění.

MYBAS (May You Be Among the Survivors), prepperský akronym, kterým přejete ostatním, ať jsou i ony/i mezi přeživšími (z knihy Jenny Offil Weather).