Ondřej Přibyl, Jan Záveský – Nakloněná rovina

„Co chceš vůbec říct třeba právě k věci tak všudypřítomný a mnohovrstevnatý, jako je nakloněná rovina, nebo o jinejch podobnejch věcech? Obecně se to dá asi nějak definovat a fyzikálně popsat, ale že by dávalo smysl pokoušet se o nějakou interpretaci, mi přijde úplně lichý. Zjevně pořád trpíme nutkavou tendencí přistupovat bezmála ke všemu jako ke znaku, totiž k něčemu, co něco znamená, tudíž to můžem nějak vykládat, nebo je to přinejmenším nějak namočený do vztahu mezi označujícím a označovaným, za což asi podle všeho vděčíme těm kapitánům sémiotiky a sémiologie Peircemu s de Saussurem. Zlobit se kvůli tomu na ně není fér, jim asi nelze nic vyčítat, jen je dobrý nezapomínat, že některý věci a možná i některý umělecký díla, jsou vysoko nad naším skvělym systémem znaků a každá jejich interpretace ve schématu A znamená Y, bude vždy hrubě zjednodušující, věci jen zploští, profanuje a banalizuje, a v posledku je možná i zbytečná. Co znamená strom? No…

Čímž ale vůbec nechci říct, že bysme si neměli o věcech povídat, ostatně každá mince má dvě strany, jen ne všechno je mince a ne všechno je znak. A teda bojím se, že to platí i tady o tý jistý konkrétní věci ve výloze. Jo a taky bych se klidně opřel o tu už dost letitou esej od Susan Sontágový Proti interpretaci. Tohle není nějakej obraz skutečnosti, nápodoba něčeho, ale zrovna tak přistupovat k tomu jako k nějaký výpovědi mi přijde přinejmenším zavádějící. Takže v tomto případě bych za první užitečnou věc považoval, přestat o tom uvažovat jako o umění. To je mimochodem velice osvobozující. Nebo na tom nějak trváme? Mně to tak nepřijde. No a spolu s tím tady můžem konečně přestat hledat nějakej obsah a přestat se pokoušet odhalit, co ta věc říká, co znamená a obrátit svou pozornost k tomu, co ta věc koná. O to nám tady u toho konec konců jde asi ponejvíc. A v tom okamžiku už mi přijde legitimní to zkrátka nechat na každým, jak se k tomu postaví… Říkám si, ne?“