Radek Mužík – Zrání

„Pracuji tak dlouho, jak to vyžaduje moje socha. A se sochami se to má jako s plody. Jsou přece plody, které zrají rychleji než ostatní.“ (Charles Despiau)

Stálý bod v neustále se měnícím prostoru, záznam momentu, oslava materiálu a fyzické práce. Socha je v tradičním podání konstantou, nadčasovým objektem v měnícím se prostředí města či přírody. Mnohé realizace Radka Mužíka jsou ale v tomto ohledu odlišné. Mužík pracuje s tradičními materiály od sádry, kamene, dřeva a kovu po méně tradiční jako je plsť a kovové prefabrikáty. Při jejich zpracování se opírá o klasické sochařské postupy, ale také o tradiční řemeslné techniky, typické pro jeho rodné Valašsko. V komentáři ke své diplomové práci napsal: „Přikláním se k názoru, že umění není otázkou řemesla, avšak skrze řemeslo se mi dostává potěšení z vykonané práce.“ Řemeslo se v jeho praxi mění v proces pomalé transformace tvůrčího záměru do konkrétního fyzického objektu, časového záznamu. Tento záznam přitom nemusí být finální. Autor jej v průběhu času neváhá měnit a dekonstruovat.

Výsledkem je široké spektrum forem vyjádření od tradičních sochařských námětů jako je portrét a figura až po abstraktní objekty, v nichž Mužík rozehrává dialog materiálů a tvarů, tvrdého a měkkého, tupého a ostrého, přírodního a industriálního. Mnohdy přitom odkazuje k základním architektonickým a tektonickým principům, případně využívá historické citace. Ty jsou nejzřetelnější v jeho objektech hraničníků – bodů v krajině vyznačujících konkrétní prostor. V jeho figurách a bustách je oproti tomu přítomná zvláštní dualita mezi konkrétním a obecným, historizujícím a veskrze současným. Lze v nich spatřit ozvěny klasického sochařství sahajícího hluboko do historie, a zároveň velmi konkrétní fyzickou, ale i emoční podobu portrétovaných. Figura, portrét i volná kompozice jsou přitom v autorově pojetí rovnocennou realizací, bez nutnosti jejich vydělování do jednotlivých žánrů. Kontrast nadčasového a momentálního je tak přítomný v celém spektru jeho práce.

Alberto Giacometti konstatoval, že socha není předmět, ale „tázání, otázka, odpověď“. Práce Radka Mužíka také nejsou předměty, ale spíše fyzické záznamy hledání odpovědí na základní sochařské otázky o vztahu hmoty a prostoru. Ačkoli mohou být nadčasové a konstantní, v principu jde o plody kontinuální práce, v různém stádiu zrání, a tedy v procesu neustálé proměny a vývoje.