𝕯𝖎𝖆𝖑𝖔𝖌𝖔𝖘 – spontánní & nepřipravený

Vernisáž site specific instalace proběhne formou otevřené konzultační diskuze v prostorách Galerie MINI na Fakultě architektury VUT v Brně.

Následovat bude přednáška : 

Architektura krize a štěstí. Jak pracovat a přemýšlet po ekologii?

Hostem a přednášejícím bude:

Mgr. et Mgr. Václav Janoščík, Ph.D.

Anotace přednášky:

Náš svět jako by se rychle měnil. Jakoby požáry, mikroplasty a skleníkové plyny byly jen symptomem hlubších proměn. Proměn, které zasahují celé naše životy. Zachrání nás zelené technologie, motivační řečníci, superhrdinové, nebo filosofie?

Architektura, ať si toho je vědoma či nikoli, stoji uprostřed těchto změn a problémů. Odpovídá, využívá, zakrývá i zhmotňuje naši nejistotu. Ale spíše než krize architektury mě zajímá architektura krize. Spíše než kritizovat systém zakázek a developerů, chci ukázat na teoretické možnosti. Uvažovat světem prizmatem architektury. Brát ji jako metaforu a vizi, která opravdu spojuje všechna umění a disciplíny jak se studentům říká již od Vitruvia.

Spis než o samotné budovy půjde o práci a odpočinek, o smysluplné zapojeni a štěstí. Zkusme se vrátit k těmto základním věcem a zorientovat se v tom, co můžeme a chceme dělat.

Anotace instalace:

V současném diskurzu výuky profese architekta v českém kontextu je možné nalézt symptomy nedostatku výuky soudobých tendencí a teorií ovlivňujících současné umění, filozofii, sociologii, antropologii, geografii, politologii, intermedia či další obory s profesí architekta možná až bytostně spjaté. 

Již během studia je budoucím architektům vštěpována jistá až mýtická pozice jakéhosi „super“ architekta, spojovatele těchto disciplín či oborů. Profese se v tomto východisku staví nad ostatní s tím, že v každé je architekt tak trochu odborníkem a má předpoklad být schopen zvládat i diskurz, který se aktuálně odehrává v těchto oborech. Tato východiska si poté studenti často nesou v průběhu celého studia a ve většině případů s ním přechází až do praxe. Je však možné, aby toto architekt dokázal reflektovat bez zkušenosti či dialogu s jinými obory?

Téma sebereflexe profese architekta přichází s jistou generační změnou a čím dál více rezonuje napříč celou architektonickou obcí, i přes odpor stávajících elit. Jedná se o důležitý nástroj pro generaci, pro niž není nutné mít profesi neochvějně definovanou, ale naopak spíš neustále relativizuje profesi a věří v její neustálou změnu. Zároveň se vlastní profese architekta otřásá v samotných základech ať již nahrazováním jeho pozice v oblasti navrhování, rezignace vůči okolnímu světu mimo svou sociální „bublinu“ nebo snad jeho minimální úlohou v současné pozici při tvorbě urbánních strategií v měřítku měst či větších územních celků.